Bava batra 145a בבא בתרא

„Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala.“ I zde tedy ať řekne: „Dejte mi mého družbu, abych se s ním radoval!“

Řekl Rav Josef: Zde jde o případ, kdy se s ním radoval sedm dní hostiny, ale nestihl mu to splatit, než zemřel.

Máme říci, že [otázka] „Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala“ je sporem tanaitů? Neboť se učí v baraitě: Kdo se zasnoubí se ženou – panna vybírá dvě stě a vdova sto [zuzů]. V místě, kde je zvykem vracet zásnubní dary, vracejí je; v místě, kde je zvykem nevracet zásnubní dary, nevracejí je – to jsou slova rabiho Natana. Rabi Jehuda ha-Nasi říká: Vskutku řekli: V místě, kde je zvykem vracet, vracejí; v místě, kde je zvykem nevracet, nevracejí.

Rabi Jehuda ha-Nasi říká totéž co první tana! Není to snad tak, že rozdíl mezi nimi je v [argumentu] „Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala“?

Ne, [v baraitě] něco chybí a učí se takto: Kdo se zasnoubí se ženou – panna vybírá dvě stě a vdova sto. Kdy to platí? Když od toho odstoupil on. Ale zemřela-li ona: v místě, kde je zvykem vracet, vracejí; v místě, kde je zvykem nevracet, nevracejí. A to jen tehdy, když zemřela ona, ale zemřel-li on, nevracejí. Proč? Ona může říci: „Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala.“

A přichází rabi Jehuda ha-Nasi, aby řekl: Vskutku řekli: Ať zemřel on, či zemřela ona – v místě, kde je zvykem vracet, vracejí; v místě, kde je zvykem nevracet, nevracejí. A nemůže říci: „Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala.“

Ne. Všichni souhlasí, že může říci: „Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala“, a když zemřel on, nikdo nesporuje. Spor je tam, kde zemřela ona, a zde se přou o to, zda byly zásnubní peníze dány k utopení [tj. propadají]. Rabi Natan zastává, že zásnubní peníze nebyly dány k utopení, a rabi Jehuda ha-Nasi zastává, že zásnubní peníze byly dány k utopení.

Vždyť se tam uvádí: „V místě, kde je zvykem vracet, vracejí“! – Míní se toto: A [svatební] dary rozhodně – v místě, kde je zvykem vracet, vracejí.

A tito tanaité jsou jako tito tanaité. Neboť se učí v baraitě: Zasnoubil-li se s ní bochníkem [chleba] – panna vybírá dvě stě a vdova sto; to jsou slova rabiho Meira. Rabi Jehuda říká: Panna vybírá dvě stě a vdova sto a zbytek mu vrátí. Rabi Josi říká: Zasnoubil-li se s ní dvaceti, dá jí třicet polovin; zasnoubil-li se s ní třiceti, dá jí dvacet polovin.

O jaký případ jde? Řekneš-li, že zemřela ona – má snad ketubu? Tedy zemřel on? Proč by mu pak vracela zbytek? Ať řekne: „Dejte mi mého manžela, abych se s ním radovala.“ Tedy jde o ženu Izraelitu, která se dopustila nevěry. A jak? Dobrovolně – má snad ketubu? Tedy znásilněním – pak mu je přece dovolena.

Tedy jde o ženu kohena, která byla znásilněna, a přou se o to, zda byly zásnubní peníze dány k utopení. Rabi Meir zastává, že zásnubní peníze byly dány k utopení, a rabi Jehuda zastává, že nebyly dány k utopení. A rabi Josi je na pochybách, zda byly dány k utopení, či nikoli.

A proto: zasnoubil-li se s ní dvaceti, dá jí třicet polovin; zasnoubil-li se s ní třiceti, dá jí dvacet polovin.

Řekl Rav Josef bar Minjomi, řekl Rav Nachman: V každém místě, kde je zvykem vracet, vracejí – a vykládá se to [jako] Nehardea. Jak je tomu ve zbytku Babylónie? Raba a Rav Josef oba říkají: Dary [ženichovy] se vracejí, zásnubní peníze se nevracejí. Řekl Rav Papa: Halacha zní: Ať zemřel on, či zemřela ona, nebo odstoupil on – dary se vracejí, zásnubní peníze se nevracejí. Odstoupila-li ona, vracejí se i zásnubní peníze.

Amemar řekl: Zásnubní peníze se nevracejí – je to opatření, aby se neříkalo, že zásnuby neplatí, a [on by se zasnoubil s] její sestrou. Rav Aši řekl: Její rozlukový list o ní svědčí. Ale to, co řekl Rav Aši, je výmysl, protože je někdo, kdo slyší o tom [vrácení], ale neslyší o tom [rozlukovém listu].

„Neboť družbovský dar se vymáhá u soudu“: Učili naši mistři: Pět věcí bylo řečeno o družbovském daru: vymáhá se u soudu; vrací se ve svůj čas; není v něm [zákaz] úroku;