Bava mecia 43b בבא מציעא

Nýbrž je zřejmé: podle doby vynětí z domu majitelů. Řekneme tedy, že Raba mluví podle Bejt Šamaj? Raba ti řekne: Při vzestupu se všichni nepřou; přou se při poklesu.

Bejt Šamaj se domnívají, že přivlastnění nevyžaduje úbytek, a když [věc] ubyla, ubyla v jeho vlastnictví. A Bejt Hilel se domnívají, že přivlastnění vyžaduje úbytek, a když ubyla, ubyla ve vlastnictví jejího majitele.

Ale to, co řekl Rava: Přivlastnění nevyžaduje úbytek — řekneme, že Rava mluví podle Bejt Šamaj? Nýbrž čím se zde zabýváme? Případem, kdy jím pohnul, aby si na něj vylezl pro holoubata, a přou se o vypůjčitele bez vědomí [majitele].

Bejt Šamaj se domnívají, že vypůjčitel bez vědomí je lupič, a když [věc] ubyla, ubyla v jeho vlastnictví. A Bejt Hilel se domnívají, že vypůjčitel bez vědomí je vypůjčitel, a když ubyla, ubyla ve vlastnictví jejího majitele.

Ale to, co řekl Rava: Vypůjčitel bez vědomí je podle rabínů lupič — řekneme, že Rava mluví podle Bejt Šamaj? Nýbrž zde se přou o přírůstek uloupené věci. Bejt Šamaj se domnívají, že přírůstek uloupené věci patří okradenému, a Bejt Hilel se domnívají, že přírůstek uloupené věci patří lupiči.

A [je to] ve sporu těchto tanaitů, neboť se učí v baraitě: Kdo uloupí ovci a ostříhal ji a ona porodila, platí ji i její střiž i její mláďata — slova rabiho Meira. Rabi Jehuda říká: Uloupená věc se vrací, jak jest.

Je to i přesné, neboť se učí: Bejt Šamaj říkají: Ať [nese ztrátu] při poklesu i při vzestupu; a Bejt Hilel říkají: Podle doby vynětí. Plyne z toho [tak].

„Rabi Akiva říká: Podle doby žaloby“: Řekl Rav Jehuda, řekl Šmuel: Halacha je podle rabiho Akivy. A rabi Akiva uznává, [že tomu tak není] tam, kde jsou svědci. Jaký je důvod? Neboť Písmo říká: „Tomu, komu patří, ať to dá v den svého provinění“ (Lv 5,24) — a jelikož jsou svědci, od té chvíle se mu stal povinným [k] provinění.

Řekl rabi Ošaja Ravu Jehudovi: Mistře, ty to tak říkáš? Takto řekl rabi Asi, řekl rabi Jochanan: Rabi Akiva se lišil i tam, kde jsou svědci. Jaký je důvod? Neboť Písmo říká: „Tomu, komu patří, ať to dá v den svého provinění“ — a je to soud, kdo mu ukládá provinění.

Řekl rabi Zera rabimu Abovi bar Papovi: Až půjdeš tam [do země Izraele], obejdi Týrský žebřík a zajdi k rabimu Jaakovovi bar Idimu a zeptej se ho, zda slyšel od rabiho Jochanana, [že] halacha je podle rabiho Akivy, nebo [že] halacha není podle rabiho Akivy. Řekl mu: Takto řekl rabi Jochanan: Halacha je podle rabiho Akivy vždy.

Co [znamená] „vždy“? Řekl Rav Aši: Abys neřekl, že to platí jen tam, kde nejsou svědci, ale tam, kde jsou svědci, ne.

A nebo také [v případě], kdy [sud] vrátil na jeho místo a rozbil se — na vyloučenou [názoru] rabiho Jišmaela, který řekl: Nepotřebujeme vědomí majitelů; sděluje nám, že potřebujeme vědomí majitelů. A Rava řekl: Halacha je podle Bejt Hilel.

MIŠNA: Kdo zamýšlí přivlastnit si svěřenou věc — Bejt Šamaj říkají: Je povinen [ručit]. A Bejt Hilel říkají: Není povinen, dokud si ji nepřivlastní, neboť je řečeno: „[přísahat,] zda nevztáhl ruku na majetek svého bližního“ (Ex 22,7). Naklonil-li sud a vzal z něj čtvrtinu [logu] a [sud] se rozbil, platí jen čtvrtinu. Zvedl-li jej a vzal z něj čtvrtinu a rozbil se, platí cenu celého.