Berachot 53b ברכות

„A neříká se požehnání nad svící, dokud nemají užitek z jejího světla.“

Rav Jehuda řekl jménem Rava: ‚Mají užitek‘ neznamená doslova mít užitek, ale [stačí], že kdyby stál blízko, mohl by jejího světla použít – i když [sám stojí] vzdálen. A tak řekl i Rav Aši: Učili jsme [to o tom, kdo stojí] vzdálen.

Namítá se: Měl-li svíci skrytou v klíně nebo v lucerně, nebo viděl plamen, ale nepoužil jeho světla, nebo použil jeho světla, ale neviděl plamen – neříká požehnání, dokud neuvidí plamen a nepoužije jeho světla.

Chápu [případ], kdy použije jeho světla, ale nevidí plamen – najdeš ho, když [svíce] stojí za rohem. Ale ‚viděl plamen a nepoužil jeho světla‘ – jak takový případ najdeš? Ne snad, když je daleko?

Ne, [jde o případ], kdy [plamen] skomírá.

Rabíni učili: Nad žhnoucími uhlíky se požehnání říká, nad hasnoucími se požehnání neříká. Co jsou žhnoucí? Rav Chisda řekl: Všechny, do nichž když vloží třísku, sama se vznítí.

Byla jim položena otázka: [Říká se] omemot [s alefem], nebo omemot [s ajinem]?

Pojď a slyš, co řekl Rav Chisda bar Avdimi: „Cedry ho nezastínily (amamuhu) v Boží zahradě“ (Ez 31,8).

A Rava řekl: ‚Mají užitek‘ doslova.

A kolik [světla je třeba]? Ula řekl: Aby rozeznal mezi isarem a pondionem. Chizkija řekl: Aby rozeznal mezi mincí z Tiberiady a mincí ze Sepforis.

Rav Jehuda říkal požehnání [nad světlem] z domu Ady Dajaly, Rava říkal požehnání [nad světlem] z domu Gurji bar Chamy, Abaje říkal požehnání [nad světlem] z domu bar Avuha.

Rav Jehuda řekl jménem Rava: Za světlem se nechodí, jako se chodí za přikázáními. Rabi Zera řekl: Zprvu jsem [za ním] chodil; když jsem však uslyšel tento [výrok], který řekl Rav Jehuda jménem Rava, ani já už nechodím, ale přijde-li mi samo do cesty, říkám požehnání.

„Kdo jedl atd.“ Rav Zevid, a někteří říkají Rav Dimi bar Aba, řekl: Spor [se týká toho, kdo] zapomněl; ale [kdo to opomenul] úmyslně, ten se podle všech musí vrátit na své místo a říct požehnání.

To je samozřejmé – učíme přece ‚a zapomněl‘!

Mohl bys říct, že totéž platí i při úmyslu a že [Mišna] uvádí ‚a zapomněl‘ jen proto, aby ti ukázala sílu [postoje] školy Šamajovy; proto nás to učí.

Bylo učeno: Škola Hilelova řekla škole Šamajově: Podle vašich slov má ten, kdo jedl na vrcholu pevnosti, zapomněl a sestoupil, aniž řekl požehnání, vrátit se na vrchol pevnosti a říct požehnání? Škola Šamajova řekla škole Hilelově: Podle vašich slov ten, kdo zapomněl měšec na vrcholu pevnosti, nevystoupí a nevezme si ho? Vystoupí-li kvůli své vlastní cti, kvůli cti Nebes tím spíše!

Byli dva žáci: jeden jednal z nedopatření podle školy Šamajovy a našel měšec zlata; druhý jednal úmyslně podle školy Hilelovy a sežral ho lev.

Rabba bar bar Chana šel s karavanou, najedl se, zapomněl a neřekl požehnání. Řekl si: Co mám udělat? Řeknu-li jim: Zapomněl jsem říct požehnání, řeknou mi: Řekni ho [tady] – kdekoli žehnáš, Milosrdnému žehnáš. Lépe bude, když jim řeknu: Zapomněl jsem zlatou holubici. Řekl jim: Počkejte na mě, zapomněl jsem zlatou holubici. Šel, řekl požehnání a našel zlatou holubici.

A proč právě holubici? Protože obec Izraele je přirovnávána k holubici, jak je psáno: „Křídla holubice pokrytá stříbrem a její letky ryzím zlatem“ (Ž 68,14). Jako se holubice zachraňuje jen svými křídly, tak se i Izrael zachraňuje jen přikázáními.

„Až do kdy [je povinen] atd.“

Jaká je míra strávení? Rabi Jochanan řekl: Dokud nemá hlad. A Reš Lakiš řekl: Dokud pociťuje žízeň kvůli svému jídlu.

Rav Jeimar bar Šelamja řekl Maru Zutrovi – a někteří říkají, že Rav Jeimar bar Šizbi Maru Zutrovi: Copak Reš Lakiš řekl toto? Vždyť Rav Ami řekl jménem Reš Lakiše: Jaká je míra strávení? Doba, za niž se ujdou čtyři míle!

Není to rozpor: zde [jde o] vydatné jídlo, tam o skromné jídlo.

„Přinesli jim víno atd.“

To má znamenat, že Izraelita odpovídá [amen], i když neslyšel celé požehnání? Ale když neslyšel, jak si splnil [povinnost]?

Chija bar Rav řekl: [Jde o případ], kdy s nimi nejedl. A tak řekl i Rav Nachman jménem Rabby bar Avuhy: Kdy s nimi nejedl. Rav řekl svému synu Chijovi: Synu můj, chop se [poháru] a řekni požehnání. A tak řekl i Rav Huna svému synu Rabbovi: Chop se a řekni požehnání.

To má znamenat, že ten, kdo říká požehnání, je na tom lépe než ten, kdo odpovídá amen? Vždyť bylo učeno: Rabi Josi říká: Větší je ten, kdo odpovídá amen, než ten, kdo říká požehnání!

Rabi Nehoraj mu řekl: [Při] nebesích, tak to je! Věz, že pěšáci sestupují [do boje] a zahajují bitvu, a hrdinové sestupují a vítězí.

Je to spor tanaitů, neboť bylo učeno: Jak ten, kdo říká požehnání, tak ten, kdo odpovídá amen, jsou [v odměně] zahrnuti, jenže tomu, kdo říká požehnání, ji uspíší dříve než tomu, kdo odpovídá amen.

Šmuel se zeptal Rava: Smí se odpovídat amen po dětech ve škole? Řekl mu: Po všech se odpovídá amen kromě dětí ve škole, protože [požehnání] říkají jen proto, aby se učily. To však platí, když není čas jejich haftary; ale v době, kdy čtou haftaru, se [po nich] odpovídá.

Rabíni učili: Olej je podmínkou požehnání [po jídle] – slova rabiho Zilaje. Rabi Zivaj říká: Není podmínkou. Rabi Acha říká: Dobrý olej je podmínkou. Rabi Zuhamaj říká: Jako je umazaný [kohen] nezpůsobilý k [chrámové] službě, tak jsou umazané ruce nezpůsobilé k požehnání.

Rav Nachman bar Jicchak řekl: Já neznám ani Zilaje, ani Zivaje, ani Zuhamaje, ale znám baraitu; neboť Rav Jehuda řekl jménem Rava – a někteří říkají, že se to učí v baraitě: „Posvěťte se“ (Lv 20,7) – to je první [omytí] vodou; „a buďte svatí“ – to je poslední [omytí] vodou; „neboť svatý“ – to je olej; „Já jsem Hospodin, váš Bůh“ – to je požehnání.

Vrátíme se k tobě, [kapitolo] ‚Toto jsou věci‘.