Gitin 12a גיטין

Možná tomu tak není. Rabi Eliezer to tam říká jen proto, že kdyby chtěl, mohl by se zříci svého majetku, stal by se chudým a [pea] by mu příslušela; a protože ji může nabýt pro sebe, může ji nabýt i pro svého druha. Ale zde ne.

A mudrci to tam říkají jen proto, že je psáno: „Nesbírej [paběrky] pro chudého“ (Lv 23,22) – nesbírej je pro chudého; ale zde ne.

A co dělá rabi Eliezer s tím [veršem] „nesbírej“? Potřebuje jej k varování chudého ohledně jeho vlastního [pole].

„Neboť chce-li [pán] neživit“ atd. Z toho tedy plyne, že pán smí otroku říci: „Pracuj pro mě a nebudu tě živit“?

O čem tu mluvíme? O případu, kdy mu řekl: „Ať výtěžek tvé práce jde na tvou obživu.“

Obdobně u ženy, když jí řekl: „Ať výtěžek tvé práce jde na tvou obživu“ – proč u ženy ne? – U ženy [jde o případ], kdy jí [výtěžek] nestačí.

U otroka také [může jít o případ], kdy mu nestačí! – Otrok, jehož [práce] nevynáší ani na jeho obživu, k čemu by byl jeho pánovi a paní?

Pojď a slyš: Otrok, který odešel do vyhnanství do útočištného města – jeho pán není povinen jej živit, a nejen to, ale výtěžek jeho práce patří jeho pánovi. Z toho plyne, že pán smí otroku říci: „Pracuj pro mě a nebudu tě živit.“ – O čem tu mluvíme? O případu, kdy mu řekl: „Ať výtěžek tvé práce jde na tvou obživu.“

Pokud tak, proč výtěžek jeho práce patří jeho pánovi? – [Jde o] přebytek.

Přebytek – to je zřejmé! – Mohl bys říci, že protože mu [pán] nic nedává, když [otrok] nemá, ať si od něj nic nebere ani tehdy, když má; proto nás to učí.

A čím se liší útočištná města? Napadlo by tě [na základě verše] „a bude žít“ (Dt 4,42), [že pán] mu musí zajistit více prostředků k životu; proto nás to učí.

Vždyť z toho, že se v závěru učí „ale žena, která odešla do vyhnanství do útočištného města, její manžel je povinen ji živit“, plyne, že jí [to] neřekl; neboť kdyby jí to řekl, proč by byl manžel povinen?

A protože v závěru [jde o případ], kdy jí to neřekl, i na začátku [jde o případ], kdy mu to neřekl!

Ve skutečnosti [jde o případ], kdy mu to řekl, a u ženy [jde o případ], kdy jí [výtěžek] nestačí.

Vždyť z toho, že se v závěru učí „a pokud jí řekl: Ať výtěžek tvé práce jde na tvou obživu, smí“, plyne, že na začátku [jde o případ], kdy jí to neřekl! – Takto to říká: A pokud jí [výtěžek] stačí a řekl jí „ať výtěžek tvé práce jde na tvou obživu“, smí.

Stačí-li jí – co je třeba říkat? – Mohl bys říci: „Všechna sláva královské dcery je uvnitř“ (Ž 45,14) [, a tedy jí nelze uložit práci mimo domov]; proto nás to učí.

Máme říci, že je to jako spor tanaitů? Raban Šimon ben Gamliel říká: Otrok smí svému pánovi říci v letech hladu: „Buď mě živ, nebo mě propusť na svobodu.“ Mudrci však říkají: Rozhodnutí je v rukou jeho pána.

Nepřou se snad v tomto: jeden se domnívá, že [pán] smí [říci „pracuj a nebudu tě živit“], a druhý se domnívá, že nesmí?

A jak si to můžeš myslet? To „buď mě živ, nebo mě propusť na svobodu“ – měl by [spíše] říci „buď mě živ, nebo mi dej výtěžek mé práce na mou obživu“! A dále, čím se liší léta hladu?

Nýbrž o čem tu mluvíme? O případu, kdy mu řekl „ať výtěžek tvé práce jde na tvou obživu“, a v letech hladu [výtěžek] nestačí.

Raban Šimon ben Gamliel se domnívá, [že otrok smí říci:] „Buď mě živ, nebo mě propusť na svobodu, aby mě lidé viděli a smilovali se nade mnou.“ A mudrci se domnívají: Kdo se slituje nad svobodnými, slituje se i nad otrokem.

Pojď a slyš, neboť Rav řekl: Kdo zasvětí ruce svého otroka [Chrámu], ten otrok si půjčuje a jí, pracuje a splácí. Z toho plyne, že pán smí otroku říci: „Pracuj pro mě a nebudu tě živit.“

O čem tu mluvíme? O případu, kdy mu [pán] dává obživu. – Pokud tak, k čemu