Gitin 56b גיטין

vskutku jsi král, neboť kdybys nebyl král, nebyl by Jeruzalém vydán do tvé ruky, jak je psáno: „A Libanon padne rukou mocného“ (Iz 10,34); a „mocný“ není nikdo jiný než král, jak je psáno: „A jeho mocný bude z něho…“ (Jr 30,21); a „Libanon“ není nic jiného než Chrám, jak je řečeno: „tu dobrou horu a Libanon“ (Dt 3,25). A co jsi řekl: Jsem-li král, proč jsi ke mně až dosud nepřišel? Násilníci, kteří jsou mezi námi, nás nenechali.

Řekl mu: Kdyby byl džbán medu a kolem něj obtočen drak, nerozbili by snad džbán kvůli drakovi? Mlčel. Rav Josef, a někteří říkají rabi Akiva, na něj vztáhl [verš]: „Obrací mudrce nazpět a jejich vědění činí pošetilým“ (Iz 44,25). Měl mu říci: Vezmeme kleště, vytáhneme draka a zabijeme ho, a džbán necháme.

Mezitím k němu přišel posel z Říma. Řekl mu: Vstaň, neboť císař zemřel, a velmožové Říma tě zamýšlejí posadit do čela. Měl obutou jednu botu; chtěl obout druhou – nevešla; chtěl zout tu první – nešla dolů. Řekl: Co je to?

Řekl mu [Raban Jochanan]: Netrap se, přišla ti dobrá zpráva, neboť je psáno: „Dobrá zpráva sytí kosti“ (Př 15,30). Ale jaká je náprava? Ať přijde někdo, s kým nejsi spokojen, a projde před tebou, neboť je psáno: „Zkroušený duch vysušuje kosti“ (Př 17,22). Učinil tak a [noha] vešla. Řekl mu: Když jste tak moudří, proč jste ke mně až dosud nepřišli? Řekl mu: Což jsem ti to neřekl? Řekl mu: I já jsem ti [svou odpověď] řekl.

Řekl mu: Odcházím a pošlu jiného člověka. Ale požádej mne o něco, co ti dám. Řekl mu: Dej mi Javne a jeho mudrce, rod Rabana Gamliela a lékaře, kteří by vyléčili rabi Cadoka. Rav Josef, a někteří říkají rabi Akiva, na něj vztáhl [verš]: „Obrací mudrce nazpět a jejich vědění činí pošetilým“ (Iz 44,25). Měl mu říci, ať je tentokrát ušetří.

On se však domníval, že snad tolik neudělá, a [pak] nebude ani malá záchrana.

Léčení, kterým vyléčili rabi Cadoka – jaké bylo? První den mu dali pít vodu z otrub, nazítří vodu z hrubé mouky, nazítří vodu z mouky, dokud se mu žaludek pomalu nerozšířil.

Šel a poslal Tita. A je řečeno: „Kde jsou jejich bohové, skála, u níž hledali útočiště?“ (Dt 32,37) – to je Titus zlovolný, který se rouhal a tupil [Boha] na výsostech.

Co učinil? Vzal nevěstku za ruku, vstoupil do svatyně svatyň, rozprostřel svitek Tóry a spáchal na něm přestupek. Vzal meč a rozťal oponu. Stal se zázrak a vyřinula se krev, a domníval se, že zabil [Boha] samého, jak je řečeno: „Řvali tvoji protivníci uprostřed tvého místa setkávání, postavili svá znamení za znamení“ (Ž 74,4).

Aba Chanan říká: „Kdo je jako ty, mocný Jah?“ (Ž 89,9) – kdo je jako ty, mocný a tvrdý, že slyšíš urážky a rouhání toho zlovolníka a mlčíš! V domě rabi Jišmaela učili: „Kdo je jako ty mezi bohy, Hospodine?“ (Ex 15,11) – kdo je jako ty mezi němými!

Co učinil? Vzal oponu, udělal z ní jakousi síť, přinesl všechny nádoby, které byly v Chrámu, vložil je do ní a naložil je na loď, aby se šel chlubit ve svém městě, jak je řečeno: „A tak jsem viděl zlovolníky pohřbené, a přišli a z místa svatého odcházeli a byli zapomenuti ve městě, kde tak činili“ (Kaz 8,10). Nečti „pohřbené“ (kevurim), nýbrž „shromážděné“ (kevucim); nečti „byli zapomenuti“ (jištakchu), nýbrž „chlubili se“ (jištabchu).

Někteří říkají: Skutečně „pohřbené“, neboť i věci, které byly ukryty, se jim odhalily.

Zvedla se proti němu mořská vlna, aby ho potopila. Řekl: Zdá se mi, že bůh těchto [lidí] má moc jen na vodě. Přišel faraon – utopil ho ve vodě; přišel Sisera – utopil ho ve vodě; i proti mně se zvedá, aby mě utopil ve vodě. Je-li mocný, ať vystoupí na souš a vede se mnou válku. Vyšel nebeský hlas a řekl mu: Zlovolníku, synu zlovolníka, potomku Ezaua zlovolného! Mám ve svém světě nepatrného tvora a jmenuje se komár.

Proč se nazývá nepatrným tvorem? Protože má vchod, ale nemá východ.

Vystup na souš a veď s ním válku! Vystoupil na souš. Přišel komár, vnikl mu do nosu a hlodal mu mozek sedm let. Jednoho dne šel kolem dveří kovárny, uslyšel zvuk kladiva a [komár] utichl. Řekl: Je tu náprava. Každý den přiváděli kováře a ten před ním tloukl. Cizinci dal čtyři zuzy; Izraelitovi řekl: Stačí ti, že vidíš [utrpení] svého nepřítele. Třicet dní tak činil; od té doby dále, protože si [komár] zvykl, zvykl si.

Bylo učeno: Rabi Pinchas ben Aruva řekl: Byl jsem mezi velmoži Říma, a když [Titus] zemřel, otevřeli mu lebku a našli v ní [cosi] jako vrabce, váhy dvou sel. V baraitě bylo učeno: jako roční holoubě, váhy dvou liter.

Abaje řekl: Máme za to, že jeho zobák byl z mědi a drápy ze železa. Když [Titus] umíral, řekl jim: Spalte toho muže a rozptylte jeho popel po sedmi mořích, aby ho nenašel Bůh Židů a nepostavil ho před soud.

Onkelos bar Kalonikos, syn Titovy sestry, chtěl přestoupit k židovství. Šel a vyvolal Tita nekromancií. Řekl mu: Kdo je vážený na onom světě? Řekl mu: Izrael. [Řekl mu:] Je dobré se k nim přimknout? Řekl mu: Jejich přikázání jsou četná a nemůžeš je dodržet. Jdi a útoč na ně v onom světě [živých] a budeš hlavou, neboť je psáno: „Její protivníci se stali hlavou…“ (Pl 1,5) – každý, kdo sužuje Izrael, se stává hlavou. Řekl mu: Jaký je trest toho muže [tvůj]? Řekl mu: