Kidušin 14a קידושין

„její švagr k ní vejde a vezme si ji za ženu“ (Dt 25,5). – A řekni: [ať je] ve všem jako manželka! – To tě nenapadne, neboť se učí v baraitě: Mohl bych si myslet, že peníze a listina ji dovršují tak, jako ji dovršuje soulož; verš učí: „a vykoná s ní levirát“ (Dt 25,5) – soulož ji dovršuje, ale peníze a listina ji nedovršují.

A řekni: co znamená „a vykoná s ní levirát (ve-jibmah)“? Že levirát vykonává i proti její vůli! – Jestliže tak, ať verš řekne „ve-jibem“; co znamená „ve-jibmah“? Plynou z toho dvě věci.

„Chalicou.“ Odkud to víme? Neboť je psáno: „a v Izraeli bude nazýván jeho jménem: dům toho, jemuž byl vyzut střevíc“ (Dt 25,10) – jakmile mu vyzula střevíc, je dovolena celému Izraeli.

Toto „v Izraeli“ přichází k tomuto? To přece potřebuje k tomu, co učil Rav Šmuel bar Jehuda: „v Izraeli“ – u soudu Izraele, a ne u soudu modloslužebníků. – „V Izraeli“ je napsáno dvakrát.

A stále ho potřebuje k tomu, co se učí v baraitě: Řekl rabi Jehuda: Jednou jsme seděli před rabim Tarfonem a přišla jevama, aby vykonala chalicu. A řekl nám: Odpovězte všichni: „Ten, jemuž byl vyzut střevíc! Ten, jemuž byl vyzut střevíc!“ – To se vyvozuje z „a bude nazýván“.

„A smrtí švagra.“ Odkud to víme? Z úsudku kal vachomer: jestliže vdanou ženu, [za níž je trest] uškrcení, smrt manžela uvolňuje, pak jevamu, [za níž je jen] zákaz, tím spíše!

Co je s vdanou ženou: ta přece odchází rozlukovým listem; řekneš to snad o této, která neodchází rozlukovým listem? – I tato přece odchází chalicou!

Spíše: co je s vdanou ženou: ten, kdo ji zakazuje, ji [svou smrtí] uvolňuje! – Řekl Rav Aši: I zde ten, kdo ji zakazuje, ji uvolňuje: švagr ji zakazuje [jiným], švagr ji uvolňuje.

A ať vdaná žena odchází chalicou na základě kal vachomer: jestliže jevama, která neodchází rozlukovým listem, odchází chalicou, pak tato, která odchází rozlukovým listem, není snad správné, aby odcházela chalicou? – Verš říká: „rozlukový list“ (Dt 24,1) – list ji odtíná, a nic jiného ji neodtíná.

A ať jevama odchází rozlukovým listem na základě kal vachomer: jestliže vdaná žena, která neodchází chalicou, odchází rozlukovým listem, pak tato, která odchází chalicou, není snad správné, aby odcházela rozlukovým listem? – Verš říká: „tak“ (Dt 25,9) – [to značí] nezbytnou podmínku.

A všude, kde je nezbytná podmínka, kal vachomer nevykládáme? A co Den smíření, kde je psáno „los“ (Lv 16,8) a „ustanovení“?

A učí se v baraitě: „a učiní ho obětí za hřích“ (Lv 16,9) – los činí obětí za hřích, ale vyslovení jména nečiní obětí za hřích.

Neboť bych mohl říci: cožpak to nevyplývá úsudkem? Jestliže tam, kde los neposvěcuje, posvěcuje jméno, pak tam, kde los posvěcuje, není snad správné, aby posvěcovalo jméno?

Verš učí: „a učiní ho obětí za hřích“ – los činí obětí za hřích, ale jméno nečiní obětí za hřích. Důvod je tedy, že to verš vyloučil; jinak bychom vykládali kal vachomer, ačkoli je u toho psáno „ustanovení“!

Spíše verš říká: „jí“ (Dt 24,1) – jí, a ne jevamě. – A řekni: „jí“ [znamená] jejím jménem!

„Jí“ je napsáno dvakrát. – Ale stále potřebuje jedno „jí“ pro [psaní] jejím jménem a druhé „jí“ pro [učení]: jí, a ne jí a její družce [jednou listinou].

Spíše verš říká: „střevíc“ (Dt 25,9) – střevíc ano, jiná věc ne.

A tento „střevíc“ přichází k tomuto? To přece potřebuje k tomu, co se učí v baraitě: „jeho střevíc“ – mám tu jen jeho střevíc; střevíc kohokoli – odkud to víme?

Verš učí: „ten střevíc“ – rozšířil. Jestliže tak, proč verš učí „jeho střevíc“? Jeho střevíc, který je mu přiměřený – vylučuje velký, v němž nemůže chodit; vylučuje malý, který nepokrývá většinu jeho nohy; vylučuje