Ševuot 39b שבועות

Tam [jde o případ], kdy měli v moci [hříchu] zabránit, a nezabránili.

Jaký je rozdíl mezi ničemy z jeho rodiny a ničemy [z celého] světa, mezi spravedlivými z jeho rodiny a spravedlivými [z celého] světa?

U ostatních přestoupení [je trestán] on svým trestem, ničemové z rodiny přísným trestem a ničemové [z celého] světa lehkým trestem; spravedliví zde i tam jsou osvobozeni.

U přísahy [je trestán] on i ničemové z rodiny jako jeho trestem, ničemové [z celého] světa přísným trestem, a spravedliví zde i tam lehkým trestem.

„Řekne-li: Nebudu přísahat – ihned ho propustí. A řekne-li: Hle, budu přísahat – ti, kdo tam stojí, si říkají jeden druhému: ‚Odstupte, prosím, od stanů těchto ničemných mužů‘ (Nu 16,26).“ Dobře, ten, kdo přísahá, se ocitá v zákazu; ale ten, kdo ho dává zaklít – proč?

Toho je třeba podle toho, co se učí: Rabi Šimon ben Tarfon říká: „Přísaha Hospodinova bude mezi oběma“ (Ex 22,10) – to učí, že přísaha dopadá na oba.

„A když ho zaklínají, říkají mu: Věz, že ne podle tvého smýšlení atd.“: Proč je třeba mu to říkat? Kvůli rákosu [z příběhu] Ravy.

„Nárok [musí činit nejméně] dvě stříbrné“: Rav řekl: Zapření nároku [musí činit] dvě stříbrné. A Šmuel řekl: Samotný nárok [musí činit] dvě stříbrné; i když zapřel jen perutu a přiznal jen perutu, je povinen.

Rava řekl: Z přesného čtení mišny [vychází] podle Rava a z veršů podle Šmuela. Z přesného čtení mišny podle Rava, neboť se učí: Nárok [musí činit] dvě stříbrné a přiznání hodnotu peruty – ale „zapření nároku perutu“ se neučí. A učili jsme se také: Přiznání perutu – ale „zapření perutu“ se neučí.

A z veršů podle Šmuela, neboť je psáno: „Když někdo dá svému bližnímu stříbro nebo nádoby do úschovy“ (Ex 22,6) – jako nádoby [jsou nejméně] dvě, tak i stříbro [nejméně] dvě [ma'a]; jako stříbro je věc hodnotná, tak i každá věc hodnotná. A Milosrdný říká: „že je to ono“ (Ex 22,8).

A Rav? Toho je třeba pro přiznání části nároku. A Šmuel? Je psáno „ono“ a je psáno „to“ – [to učí], že když zapřel část a přiznal část, je povinen.

A Rav? Jedno [slovo] pro přiznání části nároku a jedno pro přiznání stejného druhu jako nárok. A Šmuel? Což z toho samo sebou neslyšíš, že nárok je [tím] zmenšen?

Nýbrž Rav ti řekne: [Slovo] „stříbro“, když přichází, přichází od počátku [učit] o zapření. Neboť [kdyby] tomu tak [nebylo], ať Milosrdný napíše: „Když někdo dá svému bližnímu nádoby do úschovy“, a já bych řekl: jako nádoby [jsou nejméně] dvě, tak i všechno [nejméně] dvě. Proč tedy Milosrdný napsal „stříbro“? Není-li to potřeba pro nárok, vztáhni to na zapření.

A Šmuel ti řekne: Kdyby Milosrdný napsal „nádoby“ a nenapsal „stříbro“, řekl bych: jako nádoby [jsou nejméně] dvě, tak i všechno [nejméně] dvě, ale hodnotnou věc nepožadujeme. To nás učí.

Učili jsme se: [Řekl:] Dvě stříbrné máš ode mne v rukou; [odpověděl:] Nemám od tebe v rukou nic než perutu – je osvobozen. Jaký je důvod? Což ne proto, že nárok je [tím] zmenšen? A [to je] námitka proti Šmuelovi!

Šmuel ti řekne: Myslíš si, že [mišna] učí „v hodnotě“? Učí [to] doslova: co po něm žádal, to mu nepřiznal, a co mu přiznal, to po něm nežádal.

Je-li tomu tak, řekni závěr: [Řekl:] Dvě stříbrné a perutu máš ode mne v rukou; [odpověděl:] Nemám od tebe v rukou nic než perutu – je povinen. Dobře, pokud řekneš „v hodnotě“, proto je povinen. Ale pokud řekneš „doslova“, proč je povinen? Co po něm žádal, to mu nepřiznal, a co mu přiznal, to po něm nežádal!

Je to snad důvod? Podle Šmuela [to nevadí], neboť Rav Nachman řekl jménem Šmuela: Žaloval ho o pšenici a ječmen a on mu přiznal jedno z nich – je povinen.

I rozumné je to tak, z toho, že se v závěru učí: [Řekl:] Libru zlata máš ode mne v rukou; [odpověděl:] Nemám od tebe v rukou nic než libru stříbra – je osvobozen. Dobře, pokud řekneš, že učí „doslova“, proto je osvobozen. Ale pokud řekneš „v hodnotě“, proč je osvobozen? Libra [stříbra] je mnoho!

Nýbrž protože závěr [mluví] doslova, i začátek [mluví] doslova.

Máme snad říci, že je to námitka proti Ravovi? Rav ti řekne: Celá mišna [mluví o] hodnotě, a libra zlata je jiná [věc].