Demaj 4:3 דמאי

MIŠNA: Rabi Eliezer říká: Člověk nemusí určovat desátek chudých z demaje. Mudrci říkají: Určí jej, ale nemusí jej oddělovat. Kdo určil pozdvihovanou dávku z desátku z demaje a desátek chudých z jistého, nesmí je odnést o Šabatu. Jestliže kohen nebo chudý obvykle u něho jí, ať přijdou a jedí, jen když je na to upozorní.

GEMARA: Rabi Ba bar Huna [řekl] jménem Rava: Kdo jí své plody, jež jsou tevelem vůči desátku chudých, je hoden smrti. Jaký je důvod rabiho Eliezera? Jakmile ví, že je pod vinou smrti, oddělí. Jaký je důvod rabínů? I bez toho určí, a nemusí oddělovat.

Učilo se: Důvěryhodný – viděli ho oddělovat druhý [desátek]. Učilo se: Kdo je důvěryhodný ohledně druhého, je důvěryhodný ohledně prvního, slova rabiho Eliezera. Mudrci říkají: Kdo je důvěryhodný ohledně prvního, je důvěryhodný ohledně druhého; kdo je důvěryhodný ohledně druhého, není důvěryhodný ohledně prvního. Jaký je důvod rabiho Eliezera? Protože není podezřelý, že by předbíhal, nebo [proto, že] oddělil-li druhý, předpokládá se, že oddělil první? Vždyť jsme se učili: „Rabi Eliezer říká: Člověk nemusí určovat desátek chudých z demaje.“ Z toho plyne, že druhý [určovat] musí. Jestliže druhý, z něhož jeho pán nemá žádný prospěch, se oddělovat musí, tím spíše první, z něhož jeho pán prospěch má.

Vynesl jim druhý desátek ze svého domu a řekl jim: Je vykoupen – je důvěryhodný. [Řekl-li:] Vykupte pro něho a vykupte pro sebe – není důvěryhodný. Baraita je [podle] rabiho Eliezera, neboť rabi Eliezer říká: Kdo je důvěryhodný ohledně druhého, je důvěryhodný ohledně prvního. Rabi Josi řekl: Je to [názor] všech: Učinili jej jako přídavek k prvotinám. Jako se přídavek k prvotinám jí v čistotě a je osvobozen od demaje, tak se i tento jí jako druhý [desátek] a je osvobozen od prvního. Přišel rabi Chananja a [řekl] jménem rabiho Isiho: Je to [podle] rabiho Eliezera.

Takto zní mišna: „Nesmí je dávat o Šabatu“, neboť jsme se tam učili: „Bejt Šamaj říkají: Chala a dary se kohenovi o svátku nenosí, ať byly odděleny včera, ať dnes; a Bejt Hilel dovolují.“ Tato se učí z oné a ona se učí z této. Tato se učí z oné: Svátek je totéž co Šabat. A ona se učí z této: [Platí to] o těch, kdo jsou zvyklí; o těch, kdo zvyklí nejsou, člověka nenapadne jíst své sousto v domě svého druha.

Učilo se: Člověk nemá naléhat na svého druha, aby ho pohostil, ví-li, že nechce. A nemá mu nabízet mnoho pohoštění, ví-li, že nepřijme. Co je to „pohoštění“? Ví, že se [už] umyl, a přesto na něho naléhá. A v Jeruzalémě se obracel levý cíp [oděvu] na pravou stranu.

Učilo se: Do domu truchlícího se nic nenosí v barveném skle, neboť se mu tím ukládá zbytečné břemeno.

Učilo se: Ve městě, kde jsou pohané a Izraelité, vybírají výběrčí od Izraelitů i od pohanů, živí chudé Izraelity i chudé pohany, navštěvují nemocné Izraelity i nemocné pohany, pohřbívají mrtvé Izraelity i mrtvé pohany, utěšují truchlící Izraelity i truchlící pohany a ukládají věci pohanů i věci Izraelitů, kvůli cestám pokoje.

Lidé z Girdy se zeptali rabiho Imiho: Jak je tomu s hostinou pohanů? Zamýšlel jim to dovolit odtud: kvůli cestám pokoje. Rabi Ba mu řekl: Vždyť rabi Chija učil: Hostina pohanů je zakázána. Rabi Imi řekl: Nebýt rabiho Ba, byli bychom dovolili jejich modloslužbu. Požehnaný, který nás od nich vzdálil.