Je psáno: „Nic kvašeného nebudete jíst“
(Ex 12,20): aby se zahrnul babylonský kutach, médské pivo a idumejský ocet, že jsou pod zákazem. Mohl bych myslet, že jsou i pod trestem vyhlazení? Proto je řečeno: „Neboť každý, kdo jí kvašené, bude vyhlazen“
(Ex 12,19). Kolegové se ptali před
rabim Jonou: Tady je psáno „každý“ a tady je psáno „každý“. Tady rozšiřuješ a tady omezuješ? Řekl jim: Tady to rozšířilo ty, kdo jedí, a tady to rozšířilo to, co se jí. Namítli: Ale učí se: Povinnost se plní ochuceným macesem, i když nemá chuť obilí, pokud je většinou z obilí. A tyto, protože jsou většinou kvašené, ať je tedy povinen! Řekl jim: Je to jiné, neboť je psáno „chléb“ a tyto nejsou chléb. Namítl
rabi Josi: Ale učí se: Sám se chlebem vůbec nenazývá, ale macesem: „Sedm dní s ním budeš jíst nekvašené chleby, chléb utrpení“
(Dt 16,3). A ty zde odvozuješ maces z kvašeného? A dále z toho, co se učí: Člověk splní svou povinnost namočenou oplatkou a vařenou oplatkou, která se nerozpadla. Říká se jen „která se nerozpadla“; kdyby se rozpadla, tak ne. A ohledně kvašeného říkáš: Rozpustil-li kvašené a vypil je, je povinen. Jak je to tedy?
Rabi Josi jménem
rabiho Idiho: Jeho kvašení není jasným kvašením. Je za to bičován?
Rabi Jirmeja jménem
rabiho Elazara,
rabi La jménem
rabiho Šimona ben Lakiše: Ani bičován není. Neboť se učí: Za jasné kvašené je trest karet a za jeho směs dostává čtyřicet
[ran].
Rav řekl: To je začínající kvašení. A řekl: To je babylonský kutach a médské pivo. Řekl
rabi Bun bar Kahana před
rabim Lou: Vylož to o kvašeném a macesu, které se smíchaly. Řekl
rabi Josi: Namítal jsem proti tomu
rabimu Bunovi bar Kahanovi: O čem mluvíme? Je-li to většinou kvašené, je povinen karetem. Je-li to většinou maces, plní se tím povinnost o Pesachu. Řekl
rabi Šmuel bar Rav Jicchak: Rabi Jehošua z Ono učil: Vylož to tak, že je v tom kvašené, ale ne velikosti olivy, podle
rabiho Šimona. Neboť
rabi Šimon řekl: Pro bičování jakékoli množství.
כָּתוּב כָּל מַחְמֶצֶת לֹא תֹאכֵלוּ. לְרַבּוֹת כּוּתָּח הַבַּבְלִי וְשֵׁכָר הַמָּדִי וְחוֹמֶץ הָאֲדוֹמִי שֶׁיְּהוּ בָאַזְהָרָה. יָכוֹל יְהוּ בְהִכָּרֵת. תַּלְמוּד לוֹמַר כִּי כָּל אֹכֵל חָמֵץ וְנִכְרְתָה. חֲבֵרַיָיא בְעוֹן קוֹמֵי רִבִּי יוֹנָה. הָכָא כְתִיב כָּל וְהָכָא כְתִיב כָּל. הָכָא אַתְּ מַרְבֶּה וְהָכָא אַתְּ מְמָעֵט. אֲמַר לוֹן. כָּאן רִיבָה בָאוֹכְלִין וְכָאן רִיבָה בָנֶאֱכָלִין. הָתִיבוֹן. וְהָתַנֵּי. יוֹצְאִין בְּמַצָּה מְתוּבֶּלֶת אַף עַל פִּי שֶׁאֵין בָּהּ טַעַם דָּגָן. וְהִיא שֶׁיְּהֵא רוּבָּהּ דָּגָן. וְאֵילּוּ הוֹאִיל וְרוּבָּן חָמֵץ יְהֵא חַיָיב. אֲמַר לוֹן. שַׁנְיָיא הִיא. דִּכְתִיב לֶחֶם. וְאֵילּוּ אֵינָן לֶחֶם. הָתִיב רִבִּי יוֹסֵה. וְהָתַנֵּי. כָּל עַצְמוֹ אֵינוֹ קָרוּי לֶחֶם אֶלָּא מַצָּה. שִׁבְעַת יָמִים תֹּאכַל עָלָיו מַצּוֹת לֶחֶם עוֹנִי. וְהָכָא אַתְּ יְלִיף מַצָּה מֵחָמֵץ. וְעוֹד מִן הָדָא דְתַנֵּי. יוֹצֵא הוּא אָדָם יְדֵי חוֹבָתוֹ בְּרָקִיק שָׁרוּי וּבְרָקִיק מְבוּשָּׁל שֶׁלֹּא נִמְחֶה. לֹא אַמַר אֶלָּא שֶׁלֹּא נִמְחֶה. הָא אִם נִמְחֶה לֹא. וּלְעִנְיַין חָמֵץ אַתְּ אָמַר. הִמְחָה אֶת הֶחָמֵץ וּגְמָיוֹ חַיָיב. מַאי כְדוֹן. רִבִּי יוֹסֵי בְשֵׁם רִבִּי אִידִי. אֵין חִימּוּצוֹ חִימּוּץ בָּרוּר. מָהוּ שֶׁיִּלָּקֶה. רִבִּי יִרְמָיָה בְשֵׁם רִבִּי לָעְזָר. רִבִּי לָא בְשֵׁם רִבִּי שִׁמְעוֹן בֶּן לָקִישׁ. אַף לִלְקוֹת אֵין לוֹקֶה. דְּתַנֵּי. עַל חָמֵץ בָּרוּר חַיָיב כָּרֵת וְעַל עֵירוּבוֹ סוֹפֵג אַרְבָּעִים. רַב אָמַר. זָה סִיעוֹר. וְאָמַר. זֶה כּוּתָּח הַבַּבְלִי וְשֵׁכָר הַמָּדִי. אָמַר רִבִּי בּוּן בַּר כַּהֲנָא קוֹמֵי רִבִּי לָא. תִּיפְתָּר בְּחָמֵץ וּמַצָּה שֶׁנְִּתְעָרְבוּ. אָמַר רִבִּי יוֹסֵה. קַּשִּׂיָיתָהּ עַל הָדָא דְרִבִּי בּוּן בַּר כַּהֲנָא. מָה נָן קַיָימִין. אִם בְּשֶׁרוּבּוֹ חָמֵץ. חַיָיב כָּרֵת. אִם בְּשֶׁרוּבּוֹ מַצָּה. יוֹצֵא בָהֶן יְדֵי חוֹבָתוֹ בַפֶּסַח. אָמַר רִבִּי שְׁמוּאֵל בַּר רַב יִצְחָק. תַּנָּא רִבִּי יוֹשׁוּעַ אוֹנִיָיה. תִּיפְתָּר שֶׁיֵּשׁ בּוֹ חָמֵץ ואֵין בוֹ כְזָיִת. כְּרִבִּי שִׁמְעוֹן. דְּרִבִּי שִׁמְעוֹן אָמַר. כָּל שֶׁהוּא לְמַכּוֹת.