Bava batra 175a בבא בתרא

I zde člověk má ve zvyku [to říkat], aby sám nevypadal bohatě.

Když Rav Huna mluví, [mluví o případu], kdy [věřitel] drží úpis.

Z toho plyne, že Rav a Šmuel [mluví o případu], kdy nedrží úpis, [a přesto] řekl-li „dejte“, dává se. To je ale ústní půjčka, a Rav a Šmuel oba řekli: Ústní půjčka se nevymáhá ani od dědiců, ani od kupců!

Ale řekl Rav Nachman: V obou [případech] drží úpis, a není [mezi nimi] rozpor: tento [případ], kdy je [úpis] ověřený, a tento, kdy není ověřený. Řekl-li „dejte“, ověřil jeho úpis; neřekl-li „dejte“, neověřil jeho úpis.

Řekl Raba: Těžce nemocný, který řekl: „Ten a ten má u mne mane“, a sirotci řeknou: „Splatili jsme [ho]“, jsou věrohodní. [Řekl-li]: „Dejte tomu a tomu mane“, a sirotci řeknou: „Splatili jsme [ho]“, nejsou věrohodní.

Kam [tím míříš]? Opak se zdá rozumnější! Řekl-li „dejte mane“, protože jejich otec věc rozhodl, lze říci, že [ho] splatili. „Ten a ten má u mne mane“ – protože jejich otec věc nerozhodl, lze říci, že [ho] nesplatili.

Ale bylo-li to řečeno, bylo to řečeno takto: Těžce nemocný, který řekl: „Ten a ten má u mne mane“, a sirotci řeknou: „Otec nám pak řekl: Splatil jsem“, jsou věrohodní. Jaký je důvod? [Otec] si [to] vzpomněl. [Řekl-li]: „Dejte tomu a tomu mane“, a sirotci řeknou: „Otec pak řekl: Splatil jsem“, nejsou věrohodní, neboť kdyby [to] splatil, neřekl by „dejte“.

Zeptal se Rava: Těžce nemocný, který přiznal [dluh] – co [platí]? Musí říci: „Vy jste mými svědky“, nebo nemusí říci: „Vy jste mými svědky“? Musí říci: „Napište [to]“, nebo nemusí říci: „Napište“? Žertuje člověk v hodině smrti, nebo nežertuje člověk v hodině smrti?

Poté co se zeptal, to sám rozřešil: Člověk v hodině smrti nežertuje, a slova těžce nemocného jsou jako napsaná a předaná.

MIŠNA: Kdo půjčí svému druhovi na úpis, vymáhá ze zatíženého majetku. [Kdo půjčí] před svědky, vymáhá z volného majetku.