Bava mecia 62b בבא מציעא

a v našich zákonech se nevrací od věřitele dlužníkovi! Odpověděl mu: U nich se jim to dostalo do ruky jako koupě.

Co nás tedy chtěl naučit Rav Safra [výrokem] „cokoli, co by v jejich zákonech“? Chtěl nás naučit toto: Cokoli, co by v jejich zákonech bylo vymoženo od dlužníka pro věřitele, v našich zákonech se vrací od věřitele dlužníkovi – a co je to? Pevně stanovený úrok, a podle rabiho Elazara.

Cokoli, co by v jejich zákonech nebylo vymoženo, v našich zákonech se nevrací – předběžný úrok a dodatečný úrok.

„Jak? Koupil od něj pšenici za zlatý dinár za kor, a taková byla cena“ atd. A když nemá víno, co z toho?

Vždyť se učí: Neuzavírá se [cena] na plodiny, dokud nevyjde [tržní] cena; vyšla-li cena, uzavírá se, i když tento [prodávající plodiny] nemá – má je jiný.

Raba řekl: Naše mišna mluví o případu, kdy se [kupující] zadlužuje za jejich cenu.

A jak se učí: Měl-li [někdo] u svého bližního pohledávku mány, šel, postavil se u jeho humna a řekl: „Dej mi mé peníze, neboť za ně chci koupit pšenici.“ Odpověděl mu: „Mám pšenici, kterou ti dám; jdi a stanov mi [dluh] podle dnešní ceny, a já ti ji dodám během dvanácti měsíců“ – je to zakázáno, neboť to není, jako by se mu dostal do ruky jeho isar.

Abaje mu řekl: Pokud to není, jako by se mu dostal do ruky jeho isar, proč mluvit právě o tom, že nemá? I když má, [bylo by to zakázáno]! Spíše řekl Abaje: Mišna [je] podle toho, co učil Rav Safra v [kapitole o] úroku ze školy rabiho Chiji.

Neboť Rav Safra učil v [kapitole o] úroku ze školy rabiho Chiji: Jsou věci, které jsou dovoleny, a [přesto] zakázány kvůli úskočnému [obcházení] úroku. Jak? Řekl mu: „Půjč mi mánu.“ Odpověděl mu: „Mánu nemám; mám pšenici za mánu, kterou ti dám.“ Dal mu pšenici za mánu a pak ji od něj zase koupil za dvacet čtyři sel – je to dovoleno, ale je zakázáno tak činit kvůli úskočnému [obcházení] úroku.

I zde je to například [případ], kdy řekl: „Půjč mi třicet dinárů.“ Odpověděl mu: „Třicet dinárů nemám; mám pšenici za třicet dinárů, kterou ti dám.“ Dal mu pšenici za třicet dinárů a pak ji od něj zase koupil za zlatý dinár [tj. dvacet pět]. Má-li dlužník víno, které mu dá za třicet dinárů, bere od něj plodinu a nic proti tomu nemáme; a pokud ne – protože nemá víno, jistě od něj bere peníze, a vypadá to jako úrok.

Rava mu řekl: Je-li tomu tak, [proč] „dej mi mou pšenici“? Mělo by být „cenu mé pšenice“! Uč: „cenu mé pšenice“. „Neboť ji chci prodat“? Mělo by být „kterou jsem ti prodal“! Uč: „kterou jsem ti prodal“. „Hle, tvá pšenice je u mne vedena za třicet dinárů“? I na počátku mu ji takto stanovil! Takto mu říká: Za cenu tvé pšenice, kterou jsi mi stanovil za třicet dinárů,

„hle, máš u mne za ni víno“ – a víno nemá. Ale vždyť se učí „za zlatý dinár za kor, a taková byla cena“! Spíše řekl Rava: Až zemřu, vyjde mi rabi Ošaja vstříc,