Ketubot 18a כתובות

Protože Judsko a Galilea [vůči sobě] jsou obecně jako v době nouze.

Ať [Mišna] učí: Rabi Jehošua uznává, když někdo řekne druhému: Půjčil jsem si od tebe mane a splatil jsem ti ho – že je věrohodný. [Neučí to,] protože chce v závěru učit: Pokud jsou svědci, že si od něj půjčil, a on říká: Splatil jsem, není věrohodný. Ale vždyť je ustálené: kdo půjčí druhému před svědky, [dlužník] mu nemusí splácet před svědky!

Ať tedy učí: Rabi Jehošua uznává, když někdo řekne druhému: Měl jsem u sebe mane tvého otce a vydal jsem ti [z něj] polovinu – že je věrohodný.

Podle koho? Pokud podle mudrců – ti říkají, že je jako ten, kdo vrací ztracenou věc; pokud podle rabiho Eliezera ben Jaakova – ten říká, že je zapotřebí přísahy.

Neboť se učí [v baraitě]: Rabi Eliezer ben Jaakov říká: Někdy člověk přísahá na základě vlastního tvrzení. Jak? [Když řekne:] Měl jsem u sebe mane tvého otce a vydal jsem ti polovinu – takový přísahá; a to je ten, kdo přísahá na základě vlastního tvrzení. A mudrci říkají: Je pouze jako ten, kdo vrací ztracenou věc, a je [přísahy] osvobozen.

A rabi Eliezer ben Jaakov nezastává [zásadu], že kdo vrací ztracenou věc, je osvobozen? Řekl Rav: [Jde o případ,] kdy na něj vznáší nárok nezletilý. Ale vždyť řekl mistr: Nepřísahá se na základě nároku hluchoněmého, duševně nesvéprávného ani nezletilého!

Co [znamená] ‚nezletilý‘? Dospělý. A proč ho nazývá nezletilým? Protože ve věcech svého otce je jako nezletilý. Je-li tomu tak, ‚vlastní tvrzení‘ je přece tvrzení druhého – [je to] tvrzení druhého a vlastní přiznání!

Všechna tvrzení jsou [přece] tvrzením druhého a vlastním přiznáním!

Nýbrž zde se přou o [výrok] Raby, neboť řekl Raba: Proč řekla Tóra, že kdo přizná část nároku, má přísahat? [Platí] předpoklad, že člověk není drzý vůči svému věřiteli. Tento by chtěl popřít celý [dluh], a to, že ho nepopřel, je proto, že člověk není drzý.