Kidušin 5b קידושין

pak chupa, která dovršuje, není snad správné, aby získávala? – Co je s penězi: jimi se přece vykupují posvěcené věci a druhý desátek! – Soulož to dokazuje.

Co je se souloží: ta přece získává u jevamy! – Peníze to dokazují. A úsudek se vrátil: povaha jednoho není jako povaha druhého, a povaha druhého není jako povaha prvního; jejich společným rysem je, že získávají jinde a získávají zde; i já tedy přivedu chupu, která získává jinde a získává zde.

Co je s jejich společným rysem: ty přece poskytují velký užitek! – Listina to dokazuje. Co je s listinou: ta přece vyvádí [z manželství] dceru Izraele! – Peníze a soulož to dokazují.

A úsudek se vrátil: povaha jednoho není jako povaha druhého, a povaha druhého není jako povaha prvního; jejich společným rysem je, že získávají jinde a získávají zde; i já tedy přivedu chupu, která získává jinde a získává zde.

Co je s jejich společným rysem: ty přece působí proti vůli! – A Rav Huna [odpoví]: u peněz přece v manželství nenacházíme, že by působily proti vůli.

Řekl Rava: Jsou na to dvě odpovědi. Jedna: učili jsme tři [způsoby], a neučili jsme čtyři.

A dále: copak chupa dovršuje jinak než po zasnoubení? A odvodíme chupu, která není po zasnoubení, z chupy, která je po zasnoubení?

Řekl mu Abaje: Co jsi řekl, „učili jsme tři a neučili jsme čtyři“ – tanaita učí věc, která je výslovně napsána; věc, která výslovně napsána není, neučí.

A co jsi řekl, „copak chupa dovršuje jinak než po zasnoubení“ – i Rav Huna říká toto: jestliže peníze, které nedovršují po penězích, získávají, pak chupa, která dovršuje po penězích, není snad správné, aby získávala?

Učili naši mistři: Jak [se zasnubuje] penězi? Dal jí peníze nebo něco, co má hodnotu peněz, a řekl jí: „Hle, jsi mi zasvěcena, hle, jsi mi zasnoubena, hle, jsi mi za ženu“ – hle, je zasnoubena. Ale dala-li ona a řekla ona: „Hle, jsem ti zasvěcena, hle, jsem ti zasnoubena, hle, jsem ti za ženu“ – není zasnoubena.

Namítl Rav Papa: Důvod je, že dal on a řekl on; tedy dal-li on a řekla ona, není zasnoubena. Řekni však závěr: „Ale dala-li mu ona a řekla ona, není to zasnoubení“ – důvod je, že dala ona a řekla ona; tedy dal-li on a řekla ona, je to zasnoubení.

Začátek je přesný a závěr je řečen jen mimochodem? A učil by v závěru věc, která odporuje začátku?

Spíše míní toto: dal-li on a řekl on, je zřejmé, že je to zasnoubení. Dal-li on a řekla ona, je to, jako by dala ona a řekla ona, a není to zasnoubení. A chceš-li, řekni: dal-li on a řekl on – je zasnoubena; dala-li ona a řekla ona – není zasnoubena; dal-li on a řekla ona – je to pochybnost a z rabínského nařízení to bereme v úvahu.

Řekl Šmuel: U zasnoubení: dal jí peníze nebo co má hodnotu peněz a řekl jí: „Hle, jsi zasvěcena, hle, jsi zasnoubena, hle, jsi [mi] za ženu“ – hle, je zasnoubena. [Řekl-li:] „Hle, jsem tvůj muž, hle, jsem tvůj manžel, hle, jsem tvůj snoubenec“ – není tu důvod k obavě.

A tak i u rozvodu: dal jí [list] a řekl jí: „Hle, jsi propuštěna, hle, jsi rozvedena, hle, jsi dovolena každému muži“ – hle, je rozvedena. [Řekl-li:] „Nejsem tvůj muž, nejsem tvůj manžel, nejsem tvůj snoubenec“ – není tu důvod k obavě.

Řekl Rav Papa Abajemu: Chceš tím říci, že Šmuel zastává názor, že neprůkazné náznaky (jadajim) jsou platnými náznaky?

Vždyť jsme učili: Kdo řekne „budu [jím]“, hle, je nazír. A zabývali jsme se tím: snad řekl „budu [žít] v postu“? A řekl Šmuel: To platí, jen když kolem něho právě procházel nazír. Důvod je, že kolem procházel nazír; jinak ne.

Zde jde o [případ], kdy řekl „mi“. – Jestliže tak, co nás učí těmito