Pesachim 105b פסחים

posvěcení dne, protože posvěcení dne má přednost před úctou ke dni. A kdyby to tak bylo, ať jej nechá až na zítřek a vykoná jím obojí! Řekl mu: Přikázání je milé ve svém čase.

A říkáme snad, že přikázání je milé ve svém čase? Vždyť je učeno: Kdo vstoupí do svého domu na konci Šabatu, požehná nad vínem, nad světlem a nad kořením, a potom řekne havdalu nad pohárem; a má-li jen jeden pohár, ponechá jej až na po jídle a všechny [požehnání] k němu připojí. A neříkáme: Přikázání je milé ve svém čase!

Řekl mu: Nejsem mudrc, nejsem vidoucí, nejsem výjimečný; jsem jen ten, kdo zná tradici a uspořádává ji, a tak rozhodují v domě učení podle mne: Rozlišujeme mezi příchodem dne a odchodem dne. Příchod dne – čím dříve jej uvítáme, tím lépe, a projevujeme mu lásku; odchod dne – oddalujeme jej, aby nám nebyl jako břemeno.

Z oné baraity [o havdale] každopádně vyvoď osm věcí. Vyvoď z ní, že kdo pronesl havdalu v modlitbě, musí pronést havdalu [i] nad pohárem;

a vyvoď z ní, že požehnání [po jídle] vyžaduje pohár; a vyvoď z ní, že pohár požehnání vyžaduje [určitou] míru;

a vyvoď z ní, že kdo žehná, musí okusit; a vyvoď z ní, že když jej okusil, učinil jej vadným; a vyvoď z ní, že kdo okusil, smí pronést havdalu;