Ševuot 23b שבועות

Ale možná [by to znamenalo] ve směsi?

Ať řekne: „a stejně tak ječný a stejně tak špaldový“. Proč potřebuji „chléb, chléb“? Vyvoď z toho, že jde o rozdělení.

„Přísahám, že nebudu pít – a pil mnoho nápojů: je povinen jen jednou“ atd. Budiž tam, jak jsi řekl, je mu slovo „chléb, chléb“ nadbytečné, a slouží k zavázání; ale zde – co měl říci? Možná [výčtem] zamýšlí osvobodit se od jiných nápojů?

Rav Papa řekl: Zde se zabýváme případem, kdy [nápoje] leží před ním, takže měl říci: Přísahám, že nebudu pít tyto. – Ale možná [by to znamenalo]: tyto nepiji, ale jiné piji?

Nýbrž když řekl: Přísahám, že nebudu pít [nic] jako tyto. – Ale možná [by to znamenalo]: jako tyto nepiji, ale méně nebo více než tyto piji?

Nýbrž například když řekl: Přísahám, že nebudu pít [nic] z druhu těchto. – Ale možná [by to znamenalo]: z druhu těchto nepiji, ale tyto samotné piji?

Ať řekne: že nebudu pít tyto a [nic] z jejich druhu.

Rav Acha, syn Rav Iky, řekl: Zabýváme se případem, kdy ho jeho bližní naléhavě zve, když mu řekl: Pojď a pij se mnou víno, olej a med; takže měl říci: Přísahám, že s tebou nebudu pít. Proč [tedy výčet] víno, olej a med? Aby zavázal za každý zvlášť.

Učili jsme se tam: „Dej mi pšenici, ječmen a špaldu, které u tebe mám.“ – „Přísahám, že u mne nic nemáš“: je povinen jen jednou. „Přísahám, že u mne nemáš pšenici, ječmen a špaldu“: je povinen za každý zvlášť.

A rabi Jochanan řekl: I hodnota peruty ze všech dohromady se sčítá.

Rav Acha a Ravina se v tom liší: jeden řekl: Je povinen za jednotlivosti, za celek povinen není; a druhý řekl: Je povinen i za celek.

Jak je tomu zde?

Rava řekl: Jak to lze srovnávat? Tam je povinen za celek a je povinen i za jednotlivost, neboť kdyby přísahal a znovu přísahal, byl by povinen dvakrát. Zde, kdyby tě napadlo, že přísaha platí na celek, proč je povinen za jednotlivosti? Je už zapřisáhnut!

„Přísahám, že nebudu jíst“ atd. Toto samo v sobě je obtížné: Řekl jsi: „Přísahám, že nebudu jíst“ – a jedl pokrmy nevhodné k jídlu a pil nápoje nevhodné k pití: je osvobozen; a pak učíš: „Přísahám, že nebudu jíst“ – a jedl zdechliny a roztrhaná zvířata, havěť a plazy: je povinen. Čím se liší začátek, že je osvobozen, a čím se liší závěr, že je povinen?

To není obtížné: začátek mluví o neurčitém vyjádření a závěr o výslovném uvedení.

Výslovné uvedení samo je však obtížné: proč je povinen? Je zapřisáhnut už od hory Sinaj!

Rav, Šmuel a rabi Jochanan řekli: Jde o případ, kdy zahrnuje dovolené věci spolu se zakázanými.

A Reš Lakiš řekl: Nenajdeš to jinak než buď když výslovně uvedl polovinu míry, a to podle rabínů; nebo při neurčitém vyjádření, podle rabi Akivy, který řekl: Člověk si může zakázat i nepatrné množství.

Budiž, rabi Jochanan neřekl jako Reš Lakiš, protože vykládá Mišnu podle všech; ale Reš Lakiš – proč neřekl jako rabi Jochanan?

Řekne ti: Když mluvíme o zahrnujícím zákazu,