Bava kama 61b בבא קמא

se nazývají [pouhé] prohlubně v zemi.

MIŠNA: Kdo zapálí [oheň] na svém vlastním [pozemku], jak daleko musí požár přejít [, aby byl osvobozen]? Rabi Elazar ben Azarja říká: Pohlíží se na něj, jako by byl uprostřed plochy o výsevu jednoho kor. Rabi Eliezer říká: Šestnáct loket, jako je [šířka] veřejné cesty. Rabi Akiva říká: Padesát loket. Rabi Šimon říká: „ten, kdo zapálil oheň, musí jistě nahradit“ (Ex 22,5) – vše záleží na [velikosti] požáru.

GEMARA: Nemá snad rabi Šimon u požáru stanovenou míru?

Vždyť jsme se učili: Ať člověk nepostaví pec v domě, leda když je nad ní výška čtyř loket. Stavěl-li ji v horní místnosti, [nesmí], dokud pod ní není vrstva omítky tři dlaně silná, a u kamen jedna dlaň. A způsobí-li škodu, platí, co poškodil.

Rabi Šimon říká: Tyto míry byly řečeny jen proto, že způsobí-li škodu, je osvobozen od placení.

Řekl Rav Nachman, řekl Raba bar Avuha: Vše záleží na výšce požáru.

Řekl Rav Josef, řekl Rav Jehuda, řekl Šmuel: Halacha je podle rabi Šimona. A tak řekl Rav Nachman, řekl Šmuel: Halacha je podle rabi Šimona.

MIŠNA: Kdo zapálí stoh, v němž byly nádoby, a ty shořely, rabi Jehuda říká: Platí, co bylo uvnitř. A mudrci říkají: Platí jen [za] stoh pšenice či ječmene.

Byl-li k němu přivázán kozlík a vedle něj byl otrok, a [kozlík] shořel s ním, je povinen. Byl-li k němu přivázán otrok a vedle něj byl kozlík, a [kozlík] shořel s ním, je osvobozen.

A mudrci souhlasí s rabi Jehudou u toho, kdo zapálí obytnou stavbu, že platí vše, co bylo uvnitř, neboť je zvykem lidí ukládat [věci] v domech.

GEMARA: Řekl Rav Kahana: Spor je o tom, kdo zapálí [oheň] na svém vlastním [pozemku], a ten se šířil a strávil [věci] na [pozemku] jeho bližního; neboť rabi Jehuda činí povinným za škody na věcech skrytých v ohni a rabanan osvobozují. Avšak u toho, kdo zapálí [oheň] na [pozemku] svého bližního, podle všech platí vše, co bylo uvnitř.

Řekl mu Rava: Je-li tomu tak, místo aby závěr uváděl „a mudrci souhlasí s rabi Jehudou u toho, kdo zapálí obytnou stavbu, že platí vše, co bylo uvnitř, neboť je zvykem lidí ukládat [věci] v domech“, měl rozlišit a uvést v témže [případě]: Kdy to platí? U toho, kdo zapálí [oheň] na svém vlastním [pozemku] a ten se šířil a strávil [věci] na [pozemku] jeho bližního; avšak u toho, kdo zapálí [oheň] na [pozemku] svého bližního, podle všech platí vše, co bylo uvnitř.

Nýbrž řekl Rava: Přou se o dvě věci. Přou se o toho, kdo zapálí [oheň] na svém vlastním [pozemku] a ten se šířil a strávil [věci] na [pozemku] jeho bližního: rabi Jehuda činí povinným za věci skryté v ohni a rabanan se domnívají, že nečiní povinným. A přou se také o toho, kdo zapálí [oheň] na [pozemku] svého bližního: rabi Jehuda se domnívá, že platí vše, co bylo uvnitř, i měšec; a rabanan se domnívají, že za nádoby, které je zvykem ukrývat ve stohu, jako jsou mlátičky a nářadí pro dobytek, platí; za nádoby, které není zvykem ukrývat ve stohu, neplatí.

Učili naši mistři: Kdo zapálí stoh, v němž byly nádoby, a ty shořely, rabi Jehuda říká: Platí vše, co bylo uvnitř. A mudrci říkají: Platí jen [za] stoh pšenice či stoh ječmene, a na místo nádob se pohlíží, jako by bylo plné obilí.