Eruvin 69b עירובין

dokud není odpadlíkem k modloslužbě.

Rav Nachman bar Jicchak řekl: [Zde jde o to,] aby dal právo [na dvůr] a zřekl se práva, jak se učí v baraitě: Izraelita-odpadlík, který dodržuje svůj Šabat na veřejnosti, se může zříci práva; ten, kdo nedodržuje svůj Šabat na veřejnosti, se práva zříci nemůže.

Neboť řekli: Izraelita bere právo a dává právo, kdežto u nežida [to nejde], dokud [mu svůj podíl] nepronajme. Jak [se Izraelita zříká]? Řekne mu: Mé právo je tebou nabyto, mé právo je ve tvůj prospěch zrušeno. [Ten druhý] tím nabyl a není třeba [formálního úkonu] nabytí.

Rav Aši řekl: Tento tana je ten, pro koho je Šabat stejně závažný jako modloslužba.

Jak se učí v baraitě: „Kdo z vás [přinese oběť]“ (Lv 1,2) – „z vás“, ale ne všichni z vás, s vyloučením odpadlíka. „Z vás“ – mezi vámi jsem rozlišil, ne však mezi národy.

„Z dobytka“ (Lv 1,2) – aby se zahrnuli lidé podobní dobytku. Odtud řekli: Přijímají se oběti od hříšníků Izraele, aby se navrátili v pokání, kromě odpadlíka, toho, kdo vylévá úlitbu vína [modlám], a toho, kdo veřejně znesvěcuje Šabaty.

To samo je obtížné: Řekl jsi „z vás“, ale ne všichni z vás, aby se vyloučil odpadlík, a pak učí: Přijímají se oběti od hříšníků Izraele! – To není obtížné: začátek [mluví] o odpadlíkovi od celé Tóry, prostřední část o odpadlíkovi v jediné věci.

Řekni [tedy] závěr: kromě odpadlíka a toho, kdo vylévá úlitbu vína. Jak vypadá tento odpadlík? Je-li odpadlíkem od celé Tóry, to je totéž co začátek; je-li [odpadlíkem] v jediné věci, je to v rozporu s prostřední částí.

Neříká snad tedy toto: kromě toho, kdo je odpadlíkem k vylévání úliteb vína a k veřejnému znesvěcování Šabatů? Vidíme tedy, že modloslužba a Šabat jsou si rovny. Vyvoď z toho.

MIŠNA: Obyvatelé dvora, z nichž jeden zapomněl a nepřipojil se k eruvu – do jeho domu je zakázáno vnášet a z něj vynášet, jak jemu, tak jim; jejich [domy] jsou však dovoleny jemu i jim. Dali-li mu své právo, on má dovoleno a oni mají zakázáno.

Byli-li [ti, kdo se nepřipojili,] dva, zakazují jeden druhému, neboť jeden [člověk] může dát právo i nabýt práva, kdežto dva mohou dát právo, ale nemohou nabýt práva.

Odkdy se dává právo? Bejt Šamaj říkají: dokud je den; a Bejt Hilel říkají: když se setmí. Kdo dal své právo a [pak přesto] vynesl [ze svého domu do dvora], ať omylem, či úmyslně, ten [ostatním] zakazuje – slova rabiho Meira. Rabi Jehuda říká: úmyslně zakazuje, omylem nezakazuje.

GEMARA: Jeho dům je zakázán, ale jeho dvůr je dovolen?

Jak to vypadá? Jestliže se zřekl [práva i na] svůj dům, proč je zakázán? A jestliže se nezřekl, proč je jeho dvůr dovolen? Čím se zde zabýváme? Například tím, že se zřekl práva na svůj dvůr, ale nezřekl se práva na svůj dům, a rabíni zastávají názor, že kdo se zřekne práva na svůj dvůr, nezřekl se práva na svůj dům, neboť člověk může bydlet v domě i bez dvora.

„Jejich [domy] jsou však dovoleny jemu i jim.“ Jaký je důvod? Protože je u nich jako host.

„Dali-li mu své právo, on má dovoleno a oni mají zakázáno.“ – Ať jsou tedy oni u něho jako hosté! – Jeden vůči pěti je hostem, pět vůči jednomu není hostem.

Vyvoď z toho, že se lze zříci [práva] a [druhý se pak] může zase zříci [zpět]?

Takto [Mišna] říká: Dali-li mu své právo hned na počátku, on má dovoleno a oni mají zakázáno.

„Byli-li dva, zakazují jeden druhému.“ – To je samozřejmé! – Je to třeba [učit] pro případ, kdy se jeden z nich následně zřekl [práva] ve prospěch druhého. Mohl bys říci, že [ten druhý] má mít dovoleno; učí nás, že nikoli, protože v okamžiku, kdy se zříkal, neměl [sám] v tomto dvoře žádné dovolení.

„Neboť jeden dává právo“ – k čemu to ještě potřebuji? Jde-li o dávání, to už jsme se učili; jde-li o nabývání, to už jsme se učili.

Kvůli závěru to bylo potřeba: dva dávají právo. – I to je samozřejmé! – Mohl bys říci,