Ketubot 52b כתובות

Zajatce nevykupují za víc, než je jejich cena, kvůli nápravě světa. Z toho plyne, že za jejich cenu je vykupují, i když její výkupné převyšuje její ketubu.

A postav proti tomu: Byla-li zajata a žádali od něj až desetinásobek její ketuby, poprvé ji vykoupí; od té doby dále – chce-li, vykoupí, nechce-li, nevykoupí. Raban Šimon ben Gamliel říká: Odpovídá-li její výkupné její ketubě, vykoupí ji; jestliže ne, nevykoupí ji.

Raban Šimon ben Gamliel zastává dvě úlevy.

Onemocněla-li, je povinen ji léčit: Naši rabíni učili: Vdova, která je živena z majetku sirotků a potřebuje léčbu, [léčba] je jako výživa. Raban Šimon ben Gamliel říká: Léčba, která má určenou mez, se hradí z její ketuby; [léčba], která nemá určenou mez, je jako výživa.

Rabi Jochanan řekl: Pouštění žilou v zemi Izraele pokládali za léčbu, která nemá určenou mez. Příbuzní rabiho Jochanana měli otcovu ženu, která potřebovala léčbu každý den. Přišli před rabiho Jochanana. Řekl jim: Jděte a smluvte s lékařem nějakou pevnou částku.

Rabi Jochanan řekl: Učinili jsme se jako ti, kdo radí stranám u soudu. Co si zprvu myslel a co si myslel nakonec? Zprvu si myslel: „A před vlastním tělem se neskrývej“ (Iz 58,7); a nakonec si myslel: Významný člověk je jiný [případ].

MIŠNA: Nenapsal-li jí: „Mužští synové, kteří ti ode mne vzejdou, zdědí peníze tvé ketuby nad svůj podíl, který mají se svými bratry“, je [přesto] povinen, protože to je podmínka soudu. „Ženské dcery, které ti ode mne vzejdou, budou sídlit v mém domě a budou živeny z mého majetku, dokud nebudou vzaty za muže“ – je povinen, protože to je podmínka soudu.

„Ty budeš sídlit v mém domě a budeš živena z mého majetku po všechny dny svého vdovství v mém domě“ – je povinen, protože to je podmínka soudu. Tak psali muži Jeruzaléma. Muži Galileje psali jako muži Jeruzaléma. Muži Judska psali: „…dokud dědicové nebudou chtít dát ti tvou ketubu.“ Proto chtějí-li dědicové, dají jí její ketubu a propustí ji.

GEMARA: Rabi Jochanan řekl jménem rabiho Šimona ben Jochaje: Proč ustanovili ketubu mužských synů? Aby člověk pohotově připsal své dceři [věno] jako svému synovi.

Copak je něco takového, že Milosrdný řekl: Syn dědí, dcera nedědí – a přijdou rabíni a ustanoví, že dcera dědí?

I tohle je podle Tóry, jak je psáno: „Berte si ženy a ploďte syny a dcery; berte svým synům ženy a své dcery dávejte mužům“ (Jr 29,6). Dobře, synové jsou v jeho moci, ale jsou snad jeho dcery v jeho moci?

To nás učí, že ji má obléci, zahalit a dát jí něco, aby o ni lidé stáli a přišli si ji vzít. A do jaké výše? Abaje a Rava oba řekli: Až do desetiny majetku.

Ale řekni, že [ketubu] otce má [syn] zdědit, a [ketubu] manžela nemá zdědit? Pokud tak, i otec by se zdráhal a nepsal [věno].

Ale řekni: kde otec napsal, má manžel napsat, a kde otec nenapsal, nemá manžel napsat? Rabíni nerozlišovali.

Ať [ji] zdědí i dcera mezi syny! Rabíni ji postavili na roveň dědictví [podle Tóry].

Dcera mezi dcerami ať ji zdědí! Rabíni nerozlišovali. A ať se vybírá z movitostí! Rabíni ji postavili na roveň ketubě.

Ať se zmocní [i] zastaveného majetku! Učili jsme se: „zdědí“. A řekni [ji] i tehdy, když nezbývá denár navíc! Tam, kde by se rušilo dědictví podle Tóry, rabíni [to] neustanovili.

Rav Papa domluvil sňatek svého syna v domě Aby ze Sury. Šel jí napsat její ketubu. Uslyšel [to] Jehuda bar Meremar, vyšel, přišel a ukázal se mu. Když došli ke dveřím, chtěl se s ním rozloučit. [Rav Papa] mu řekl: Ať pán vejde se mnou.