Šabat 148b שבת

Ať rozprostře šátek [na džbán] – dojde k ždímání. Ať ho přikryje víkem – někdy se [víko] utrhne a přijde ho přivazovat. Proto to není možné.

A Rava bar Rav Chanan řekl Abajemu: Učili jsme: Netleská se, nebije se [rukou o bok] a netančí se o svátku; a vidíme, že to dělají, a nic jim neříkáme! – A podle tvého názoru: to, co řekl Rava: „Ať si člověk nesedá u vchodu [uličky] při postranní tyči, aby se mu snad nezakutálel nějaký předmět a nepřenesl ho“ – a přece vidíme, že [ženy] postaví džbány a sedí u vchodu uličky, a nic jim neříkáme! Spíše: Nech Izraele; lépe, ať jsou [hříšníky] neúmyslnými, než aby byli úmyslnými.

Mysleli si z toho, že to platí jen u rabínských [předpisů], ale u tórových ne. Ale tak to není: nezáleží, zda u rabínských, či u tórových, neboť přídavek [ke dni] Jom kipur je tórový, a vidíme je, jak jedí a pijí až do setmění, a nic jim neříkáme.

„A stejně žena od své přítelkyně bochníky.“ O Šabatu je to zakázáno, ale ve všední den je to v pořádku. Řekneme, že Mišna není podle Hilela? Neboť jsme se učili: A tak říkal Hilel: Žena nepůjčí bochník své přítelkyni, dokud ho neocení penězi, protože by snad pšenice zdražila a ony by se dostaly k lichvě.

I kdybys řekl [, že je podle] Hilela: tato [Mišna mluví] o místě, kde je jeho cena pevně stanovena; ona o místě, kde jeho cena pevně stanovena není.

„A nevěří-li mu.“ Bylo řečeno: Půjčka o svátku – Rav Josef řekl: Nebyla dána k vymáhání; a Raba řekl: Byla dána k vymáhání. Rav Josef řekl: nebyla dána k vymáhání, neboť kdybys řekl, že byla dána k vymáhání, přijde k zapisování. Raba řekl: byla dána k vymáhání, neboť kdybys řekl, že dána nebyla, nedá mu [půjčku] a [ten] se bude muset zdržet radosti svátku.

Učili jsme: „Nevěří-li mu, nechá u něj svůj plášť.“ Dobře, říkáš-li, že nebyla dána k vymáhání, proto u něj nechá svůj plášť a vyúčtuje to s ním po Šabatu. Ale říkáš-li, že byla dána k vymáhání, proč u něj nechává svůj plášť? Ať mu dá a vymáhá to od něj! – Řekne: Nechci se postavit před soud a soudce.

Rav Idi bar Avin namítl: Kdo porazí krávu a rozdělí ji [na dluh] na Roš ha-šana – byl-li měsíc [elul] prodloužen, [sabatický rok dluh] ruší; a ne-li, neruší.

A kdyby [půjčka o svátku] nebyla dána k vymáhání, co by rušil? – Tam je to jiné, protože se ukázalo, že to byl všední den.

Pojď a slyš ze závěru: „A ne-li, neruší.“ Dobře, říkáš-li, že byla dána k vymáhání, to je to, co učí: „neruší“; ale říkáš-li, že nebyla dána k vymáhání, proč „neruší“? – Protože když mu dá, vezme [to].

Z toho plyne, že v začátku, když mu dá, nevezme? – V začátku mu musí říct: „Ruším [dluh]“; v závěru mu nemusí říct: „Ruším.“ Jak jsme se učili: Kdo vrací dluh po sabatickém roce, [věřitel] mu řekne: „Ruším [ho].“

A řekne-li mu: „Přesto [chci zaplatit],“ přijme to od něj, jak je řečeno: „A toto je slovo o prominutí“ (Dt 15,2).

Rav Avja bral zástavu; Raba bar Ula se uchyloval k lsti.

„A stejně v předvečer Pesachu.“ Rabi Jochanan řekl: Člověk smí zasvětit svého pesachového beránka o Šabatu a svou sváteční oběť (chagigu) o svátku. Řekneme, že ho podporuje: „A stejně v předvečer Pesachu v Jeruzalémě, který připadne na Šabat: nechá u něj svůj plášť, vezme si svého pesachového beránka a vyúčtuje to s ním po svátku“?

Zde jde o [případ], kdy [prodavač] započítá jiné spolu se sebou na svého pesachového beránka, takže je od počátku zasvěcen.

Ale vždyť jsme se učili: Nezapočítává se na zvíře poprvé o svátku! – Zde je to jiné: protože je k němu zvyklý [chodit], je to, jako by byl na něj započítán od počátku.

Ale vždyť rabi Hošaja učil: Člověk jde k pastýři, ke kterému je zvyklý [chodit], a [ten] mu dá jehně pro jeho pesachového beránka, a on ho zasvětí a splní tím [povinnost]! – Tam také, protože je k němu zvyklý, zasvětil mu ho [pastýř] od počátku. Ale vždyť učí „zasvětí“! – Zasvěcení [o svátku] je [zakázáno] jen rabínsky.

A řekl to rabi Jochanan? Vždyť rabi Jochanan řekl: Halacha je podle anonymní Mišny, a učili jsme: Nezasvěcuje se, neoceňuje se, neprohlašuje se za cherem a neoddělují se trumot a desátky – to vše řekli o svátku, a tím spíše o Šabatu! – Není to rozpor: zde [jde] o povinnosti, které mají stanovený čas; tam o povinnosti, které stanovený čas nemají.

MIŠNA: Člověk smí počítat své hosty a své zákusky ústně, ale ne z písma. Člověk smí losovat se svými syny a s členy domácnosti u stolu, jen ať nezamýšlí [postavit] velkou porci proti malé. A losuje se o posvěcené [obětiny] o svátku, ale ne o porce.