Taanit 23a תענית

„V pravý čas“ [znamená] v noci ze středy a v noci ze šabatu.

Neboť jsme zjistili, že za dnů Šimona ben Šetacha jim padaly deště v noci ze středy a v noci ze šabatu, až pšeničná zrna byla velká jako ledviny, ječná zrna jako olivové pecky a čočka jako zlaté denáry. A uschovali z nich vzorek pro budoucí pokolení, aby dali na vědomí, kolik [škody] působí hřích, jak je řečeno: „Vaše viny tyto věci odvrátily a vaše hříchy od vás zadržely dobro“ (Jr 5,25).

A podobně jsme zjistili za dnů Heroda, když se zabývali stavbou Chrámu, že deště padaly v noci; ráno zavanul vítr, mraky se rozptýlily, vysvitlo slunce a lid vyšel ke své práci. Tehdy poznali, že dílo Nebes je v jejich rukou.

„Stalo se, že poslali pro Choniho Kreslíře kruhu“ atd. Rabíni učili: Jednou uplynula větší část měsíce adaru, a deště nepřišly. Poslali pro Choniho Kreslíře kruhu: „Modli se, ať přijdou deště.“ Modlil se, ale deště nepřišly. Nakreslil kruh a postavil se doprostřed, jak to učinil prorok Chabakuk, jak je řečeno: „Postavím se na svou stráž a budu stát na hradbě“ atd. (Abk 2,1).

Řekl před Ním: „Pane světa, Tvé děti ke mně obrátily tváře, protože jsem před Tebou jako člen domácnosti. Přísahám při Tvém velikém Jménu, že se odsud nehnu, dokud se nad svými dětmi neslituješ.“ Deště začaly kapat. Jeho žáci mu řekli: „Mistře, vidíme tě, a ať nezemřeme [– tedy díky tobě jsme zachráněni]; zdá se nám však, že deště padají jen proto, aby tě zprostily přísahy.“

Řekl: „Ne o toto jsem žádal, ale o deště [plnící] cisterny, příkopy a jeskyně.“ Začaly padat prudce, až každá kapka měla objem hrdla sudu; a mudrci odhadli, že žádná kapka nebyla menší než log. Jeho žáci mu řekli: „Mistře, vidíme tě, a ať nezemřeme; zdá se nám však, že deště padají jen proto, aby zničily svět.“

Řekl před Ním: „Ne o toto jsem žádal, ale o deště přízně, požehnání a štědrosti.“ Padaly řádně, až celý lid vystoupil na Chrámovou horu kvůli dešťům. Řekli mu: „Mistře, jako ses modlil, aby padaly, tak se modli, aby odešly.“ Řekl jim: „Takto mám podáno, že se nemodlí [za odvrácení] přemíry dobra.

Přesto mi přiveďte býka díkůvzdání.“ Přivedli mu býka díkůvzdání. Položil na něj obě ruce a řekl před Ním: „Pane světa, Tvůj lid Izrael, který jsi vyvedl z Egypta, nesnese ani přemíru dobra, ani přemíru trestu. Rozhněval ses na ně – nemohou obstát; zahrnul jsi je dobrem – nemohou obstát. Budiž Tvou vůlí, aby deště ustaly a ve světě nastala úleva.“ Ihned zavanul vítr, mraky se rozptýlily, vysvitlo slunce, lid vyšel na pole a přinesli si lanýže a houby.

Šimon ben Šetach mu vzkázal: „Kdybys nebyl Choni, vyhlásil bych na tebe klatbu. Kdyby totiž nastaly roky jako roky Elijáše, kdy klíče od dešťů byly v rukou Elijáše, nebylo by tím skrze tebe znesvěceno Jméno Nebes?

Ale co ti mám udělat, když se před Všudypřítomným chováš jako rozmazlený a On ti plní tvou vůli, jako syn, který se rozmazleně chová ke svému otci a ten mu plní jeho vůli. Řekne mu: ‚Tatínku, vezmi mě, ať se vykoupu v teplé vodě; opláchni mě studenou; dej mi ořechy, mandle, broskve a granátová jablka,‘ a on mu je dá. O tobě praví Písmo: ‚Ať se raduje tvůj otec a tvá matka a ať jásá ta, která tě porodila‘ (Př 23,25).“

Rabíni učili: Co vzkázali členové Síně tesaných kamenů Chonimu Kreslíři kruhu? „Rozhodneš věc a obstojí ti, a nad tvými cestami zazáří světlo“ (Jb 22,28).

„Rozhodneš věc“ – ty jsi rozhodl dole a Svatý, budiž požehnán, plní tvé slovo nahoře. „A nad tvými cestami zazáří světlo“ – pokolení, které bylo v temnotě, jsi osvítil svou modlitbou.

„Když [jiní] budou poníženi, řekneš: Povznesení!“ (Jb 22,29) – pokolení, které bylo ponížené, jsi povznesl svou modlitbou. „A toho, kdo má sklopené oči, zachrání“ – pokolení, které bylo skloněné svou vinou, jsi zachránil svou modlitbou. „Vysvobodí i toho, kdo není nevinný“ (Jb 22,30) – pokolení, které nebylo nevinné, jsi vysvobodil svou modlitbou. „A bude vysvobozen čistotou tvých rukou“ – vysvobodil jsi ho čistými skutky svých rukou.

Řekl rabi Jochanan: Po všechny své dny se ten spravedlivý trápil nad tímto veršem: „Píseň stupňů. Když Hospodin přivedl zpět navrátilce Sijónu, byli jsme jako snící“ (Ž 126,1). Říkal: Copak je někdo, kdo by prospal sedmdesát let ve snu?

Jednoho dne šel cestou a uviděl člověka, který sázel rohovník. Řekl mu: „Za kolik let tento [strom] nese plody?“ Odpověděl mu: „Až za sedmdesát let.“ Řekl mu: „Je ti snad jasné, že budeš žít sedmdesát let?“ Odpověděl mu: „Tento člověk našel svět s rohovníky; jako mi je zasadili moji otcové, tak je sázím i já pro své syny.“

Posadil se a jedl chléb. Přišel na něj spánek a usnul. Obklopila ho skalní stěna, skryl se před zraky a spal sedmdesát let. Když vstal, uviděl jakéhosi člověka, který z [rohovníku] sbíral plody. Řekl mu: „Ty jsi ten, kdo ho zasadil?“ Odpověděl mu: „Jsem jeho vnuk.“ Řekl si: „Z toho plyne, že jsem spal sedmdesát let.“ Uviděl, že jeho oslici se narodila stáda za stády.

Šel ke svému domu a řekl jim: „Žije syn Choniho Kreslíře kruhu?“ Odpověděli mu: „Jeho syn už není, je tu jeho vnuk.“ Řekl jim: „Já jsem Choni Kreslíř kruhu.“ Nevěřili mu. Šel do domu studia a slyšel rabíny, jak říkají: „Jasné jsou nám naše tradice jako za let Choniho Kreslíře kruhu, neboť když přicházel do domu studia, každou obtíž, kterou rabíni měli, jim vyřešil.“ Řekl jim: „To jsem já.“ Nevěřili mu a neprokázali mu úctu, jaká mu náležela. Zarmoutil se, prosil o slitování a zemřel. Řekl Rava: To je to, co lidé říkají: Buď druhové, nebo smrt.

Aba Chilkija byl vnukem Choniho Kreslíře kruhu. Když svět potřeboval déšť, rabíni posílali k němu, on prosil o slitování a déšť přišel. Jednou svět potřeboval déšť; rabíni k němu poslali dvojici učenců, aby prosil o slitování, aby přišel déšť. Šli k jeho domu a nenašli ho. Šli na pole a našli ho, jak okopává. Pozdravili ho,