Bava mecia 113a בבא מציעא

ale když nastane doba jeho povinnosti, vezme to na sebe a vzpomene si.

A copak najatý přestupuje [zákaz] „neloupež“? Tam [na straně hospodáře] jsou dva předpoklady, zde [na straně dělníka] jeden předpoklad. U hospodáře jsou dva předpoklady: jeden, že hospodář nepřestupuje [zákaz] „nenecháš přes noc“ (Lv 19,13), a jeden, že najatý neodkládá [vymáhání] své mzdy; a zde [je] jeden předpoklad.

„Jsou-li svědci, že ji požadoval, hle, přísahá a bere“: Vždyť ji požaduje nyní [před námi]! Rav Asi řekl: Že ji požadoval v její lhůtě. A snad mu potom zaplatil? Abaje řekl: Že ji požadoval po celou její lhůtu.

A [tím se rozumí], že mu nikdy nezaplatil? Řekl rabi Chama bar Ukva: [Přísahá] vůči tomu dni požadování.

MIŠNA: Kdo půjčí svému druhovi, nesmí mu vzít zástavu jinak než prostřednictvím soudu, a nesmí vstoupit do jeho domu, aby si vzal jeho zástavu, neboť je řečeno: „Budeš stát venku“ (Dt 24,11). Měl-li [dlužník] dva předměty, vezme jeden a ponechá jeden;

a vrací polštář v noci a pluh ve dne. A jestliže [dlužník] zemřel, nevrací [je] jeho dědicům. Raban Šimon ben Gamliel říká: Ani jemu samotnému [je] nevrací déle než třicet dní; a od třiceti dnů dále je prodá prostřednictvím soudu.

GEMARA: Šmuel řekl: Posel soudu [smí] uchvátit [dlužníkovy věci] – ano; ale [brát] zástavu – ne. Vždyť jsme se učili: „Kdo půjčí svému druhovi, nesmí mu vzít zástavu jinak než prostřednictvím soudu“ – z čehož vyplývá, že prostřednictvím soudu se zástava bere!

Šmuel ti řekne: Řekni: nesmí [ji] uchvátit jinak než prostřednictvím soudu. I to je rozumné, neboť se v závěru učí: „nesmí vstoupit do jeho domu, aby si vzal jeho zástavu“. O kom [se mluví]? Řekneš-li, o věřiteli, to se už rozumí z počátku! Nýbrž zda ne o poslu soudu?

Jestliže kvůli tomuto, to nic nedokazuje. Takto [Mišna] říká: Kdo půjčí svému druhovi, nesmí mu vzít zástavu jinak než prostřednictvím soudu – z čehož vyplývá, že prostřednictvím soudu se zástava bere; a věřitel ani uchvátit nesmí, aby nevstoupil do jeho domu, aby si vzal jeho zástavu.

Rav Josef namítl: „Nebude brát do zástavy mlýnské kameny ani horní kámen“ (Dt 24,6) – jiné věci tedy do zástavy bere. „Nebudeš brát do zástavy oděv vdovy“ (Dt 24,17) – [oděv] jiných tedy do zástavy brát budeš. Kdo [je míněn]? Řekneš-li, věřitel – vždyť je psáno: „Nevejdeš do jeho domu, abys vzal jeho zástavu“ (Dt 24,10). Nýbrž zda ne posel soudu?

Vyložil to Rav Papa, syn Rav Nachmana, před Rav Josefem, a někteří říkají Rav Papa, syn Rav Josefa, před Rav Josefem: Ve skutečnosti [jde] o věřitele, a [je to proto], aby přestupoval dva zákazy.

Pojď a slyš: Z toho, co je řečeno: „Budeš stát venku“ (Dt 24,11), copak nevím, že muž, jemuž jsi půjčil, [zástavu] vynese? Proč tedy verš říká: „a muž“ (Dt 24,11)? Aby zahrnul posla soudu. Což ne, [že] posel soudu [je] jako dlužník [i on musí stát venku]?