Bava mecia 28a בבא מציעא

Ale co to, co jsme se učili: Našel svazek listin nebo uzlík listin – ať je vrátí. Je snad i zde dlužníkovi vhod, aby se vrátily věřiteli?

Rava tedy řekl: Znamení jsou [platná] podle Tóry, neboť je psáno: „A bude u tebe, dokud ho tvůj bratr nebude hledat“ (Dt 22,2). Copak by tě napadlo, že by mu ho dal dříve, než ho bude hledat? Spíše: Vyšetři ho, zda je podvodník, nebo není podvodník. Není to snad na základě znamení? Z toho to plyne.

Rava řekl: Pokud dojdeš k závěru, že znamení jsou [platná] podle Tóry – [proč říká] pokud dojdeš k závěru? Vždyť to rozhodl, že znamení jsou [platná] podle Tóry! – Protože lze [výklad verše] vysvětlit, jak jsme odpověděli [že jde o svědky].

[Uvádějí-li dva] znamení a znamení – ať [věc] zůstane uložena. Znamení a svědky – ať se dá tomu, kdo má svědky. Znamení a znamení a jednoho svědka – jeden svědek je jako by nebyl, a ať [věc] zůstane uložena.

Svědky o utkání a svědky o ztrátě – ať se dá [tomu, kdo má] svědky o ztrátě, neboť řekneme: [Ten, kdo ji utkal,] ji prodal, a vypadla jinému člověku.

Míru délky a míru šířky – ať se dá [tomu, kdo uvádí] míru délky, neboť míru šířky může odhadnout, když se v tom [plášti] jeho majitel zahaluje a stojí, ale míru délky odhadnout nelze.

Míru délky a míru šířky a míru jeho [obvodu] – ať se dá [tomu, kdo uvádí] míru délky a šířky.

Míru délky a míru šířky a míru váhy – ať se dá [tomu, kdo uvádí] míru váhy.

On uvádí znamení getu a ona uvádí znamení getu – ať se dá jí. Na základě čeho? Řekneš-li, že na základě míry délky a šířky – snad ho viděla, když ho držel! Spíše [když řekne]: Je v něm dírka vedle té a té litery.

On uvádí znamení šňůry a ona uvádí znamení šňůry – ať se dá jí. Na základě čeho? Řekneš-li, že na základě [barvy] bílé a červené – snad ji viděla, když ji držel! Spíše na základě míry její délky.

On říká: [Byl] v pouzdře, a ona říká: [Byl] v pouzdře – ať se dá jemu. Proč? Ona dobře ví, že všechno, co má, ukládá do pouzdra.

MIŠNA: A dokdy je povinen vyhlašovat? Dokud se o tom nedozvědí jeho sousedé – to jsou slova rabi Meira. Rabi Jehuda říká: Tři poutní svátky a po posledním svátku sedm dní, aby [majitel] mohl tři dny jít domů, tři dny se vracet a jeden den vyhlašovat.

GEMARA: [Tana] učí: Sousedé ztracené věci. Co jsou sousedé ztracené věci? Řekneš-li, že sousedé majitele ztracené věci – pokud ho zná, ať jde a vrátí mu ji! Spíše sousedé místa, kde se ztracená věc našla.

Rabi Jehuda říká atd.

Ale postav proti tomu: Třetího marchešvanu se [začíná] prosit o déšť. Raban Gamliel říká: Sedmého [téhož měsíce], což je patnáct dní po svátku [Sukot], aby poslední [z poutníků] v zemi Izraele dorazil k řece Eufratu.

Rav Josef řekl: To není obtíž. Zde [jde o dobu] prvního Chrámu, zde o dobu druhého Chrámu.

V době prvního Chrámu, kdy bylo Izraelitů velmi mnoho, jak je o nich psáno: „Juda a Izrael [byli] početní jako písek, který je u moře, pro množství“ (1Kr 4,20), potřebujeme tolik [času]. V době druhého Chrámu, kdy nebylo Izraelitů tak mnoho, jak je o nich psáno: „Celé shromáždění dohromady [čítalo] čtyřicet dva tisíce tři sta šedesát“ (Ezd 2,64), nepotřebujeme tolik.

Abaje mu řekl: Vždyť je psáno: „A kněží a levité se usadili…“ (Neh 7,72), „…i zpěváci, vrátní a celý Izrael ve svých městech“ (Ezd 2,70).

A protože je tomu tak, je rozumné opačně: V době prvního Chrámu, kdy bylo Izraelitů velmi mnoho, byl svět [cesty] zabydlený a byly k dispozici karavany, které putovaly ve dne i v noci – nepotřebujeme tolik a stačí tři dny. V době druhého Chrámu, kdy nebylo Izraelitů tak mnoho, svět nebyl zabydlený a nebyly k dispozici karavany, které by putovaly ve dne i v noci – potřebujeme tolik.

Rava řekl: Nezáleží na tom, zda v době prvního Chrámu, nebo v době druhého Chrámu – mudrci kvůli ztracené věci příliš neobtěžovali.

Ravina řekl: Z toho plyne, že když vyhlašuje, vyhlašuje: plášť. Neboť kdyby tě napadlo, že vyhlašuje: ztracená věc, potřebovali bychom přidat [majiteli] ještě jeden den, aby si prohlédl své věci. Z toho tedy plyne, že vyhlašuje: plášť. Z toho to plyne.

Rava řekl: I kdybys řekl, že vyhlašuje: ztracená věc – mudrci kvůli ztracené věci příliš neobtěžovali.

Mudrci učili: Při prvním svátku říká: [To je] první svátek; při druhém svátku říká: [To je] druhý svátek; při třetím svátku [vyhlašuje] neurčitě.

A proč? Ať říká: [To je] třetí svátek, aby se to nezaměnilo s druhým! – [Pak by se] i druhý [mohl zaměnit s prvním].