Zevachim 5a זבחים

že nevím, o čem [to platí]. [Proto] Milosrdný napsal „toto je zákon“. A kdyby Milosrdný napsal [jen] „toto je zákon“, myslel bych si, že mají být neplatné. [Proto] Milosrdný napsal „co vyjde z tvých rtů“.

Reš Lakiš ležel na břiše v domě studia a kladl otázku: Jsou-li [tyto oběti] platné, ať přinášejí smíření; a nepřinášejí-li smíření, proč se přinášejí?

Řekl mu rabi Eliezer: Našli jsme u [obětí], které se přinášejí po smrti [majitele], že jsou platné a nepřinášejí smíření. Neboť jsme učili: „Žena, která přinesla svou oběť za hřích a zemřela, ať dědicové přinesou její oběť zápalnou; [přinesla] svou oběť zápalnou a zemřela, dědicové nepřinesou její oběť za hřích.“

Řekl mu: Souhlasím s tebou u oběti zápalné, která se přináší po smrti. [Ale] u oběti za provinění, která se nepřináší po smrti, odkud to víme?

Řekl mu: Hle, spor o tvou [otázku] je hned vedle: „Rabi Eliezer říká: Také oběť za provinění.“

Řekl: To je ten, o němž říkají, že je to velký muž? Já mluvím o celé Mišně, a ty mi říkáš rabiho Eliezera?

Nýbrž řekl Reš Lakiš: Otevřu si sám otvor [k řešení]: „Co vyjde z tvých rtů…“ (Dt 23,24) – je snad tato dobrovolná oběť slibem? atd., jako výše.

Seděli rabi Zera a rabi Jicchak bar Aba a Abaje seděl u nich, a seděli a říkali: Reš Lakišovi dělala potíž oběť za provinění, která se nepřináší po smrti, a jako učení vzal „co vyjde z tvých rtů“? Řekni [raději]: Co se přináší jako slib a jako dobrovolná oběť, ať se přinese a nepřináší smíření; oběť za provinění ať se vůbec nepřináší!

Řekl jim Abaje: Reš Lakiš otevřel odsud: „A porazí ji jako oběť za hřích“ (Lv 4,33) – ji, [poraženou] pro její jméno, je platná; ne pro její jméno, je neplatná. Tedy ostatní svaté oběti ne pro své jméno jsou platné. Mohl bych [myslet], že přinášejí smíření; verš říká: „Co vyjde z tvých rtů.“

A řekni [raději]: Co se přináší jako slib a jako dobrovolná oběť, ať se přinese a nepřináší smíření; a oběť za provinění ať také přináší smíření!

Řekl Abaje: Že by oběť za provinění přinášela smíření, nemůžeš říci, [neboť je zde] úsudek a minori ad maius z oběti zápalné: Jestliže oběť zápalná, která nesmiřuje [za hřích], nepřináší smíření [ke splnění povinnosti], oběť za provinění, která smiřuje, není snad logické, že nepřináší smíření?

Co [platí] o oběti zápalné, která je zcela [spálena]?

Pokojné oběti to dokazují.

Co [platí] o pokojných obětech, které vyžadují úlitby a pozdvihování hrudí a kýty?

Oběť zápalná to dokazuje. A úsudek se vrátil: Vlastnost tohoto není jako vlastnost onoho a vlastnost onoho není jako vlastnost tohoto; společná stránka obou je, že jsou svatými obětmi, a porazil-li je ne pro jejich jméno, jsou platné a nepřinášejí smíření. I já přivedu oběť za provinění, která je svatou obětí, a porazil-li ji ne pro její jméno, je platná a nepřináší smíření.

Co [platí] o jejich společné stránce, že se vyskytují u veřejnosti?

Děkovná oběť to dokazuje.