Kidušin 16b קידושין

dole.

Jak se učí: Devítiletý, který přinesl dva chlupy – je to [pouhé] znaménko. Od devíti let a jednoho dne do dvanácti let a jednoho dne, jsou-li na něm stále, je to [pouhé] znaménko; rabi Josi, syn rabi Jehudy, říká: je to znak [dospělosti]. Od třinácti let a jednoho dne je to podle všech znak.

Namítl Rav Šešet: Rabi Šimon říká: Čtyřem se [při propuštění] dávají dary, třem u muže a třem u ženy; a nemůžeš říci všechny čtyři u jednoho, protože u muže nejsou znaky dospělosti a u ženy není probodnutí ucha.

A je-li tomu tak, ať uvede i smrt otce! A řekneš-li, že i zde uvedl a vynechal – vždyť uvádí [počet] čtyři! A řekneš-li, že Tana uvádí věc s pevnou mezí a věc bez pevné meze neuvádí – vždyť znaky nemají pevnou mez, a uvádí je!

A řekneš-li, že i zde [platí výklad] Rav Safry – vždyť je tu smrt pána, která pevnou mez nemá, a uvádí ji! – Ani smrt pána neuvádí.

Co jsou tedy ta čtyři? Roky, jubilejní rok, jubilejní rok u otroka s probodnutým uchem a hebrejská otrokyně znaky dospělosti.

I tak je to logické, neboť v závěru učí: Nemůžeš říci čtyři u jednoho z nich, protože u muže nejsou znaky a u ženy není probodnutí. A kdyby [smrt pána byla zahrnuta], u ženy by se čtyři našla. Plyne z toho.

Namítl Rav Amram: „A těmto se dávají dary: tomu, kdo odchází po letech, v jubilejním roce a smrtí pána, a hebrejské otrokyni [odcházející] znaky.“ A je-li tomu tak, ať uvede i smrt otce! A řekneš-li, že uvedl a vynechal – vždyť říká „těmto“!

A řekneš-li, že uvádí věc s pevnou mezí a věc bez pevné meze neuvádí – vždyť znaky nemají pevnou mez, a uvádí je! A řekneš-li, že i zde [platí výklad] Rav Safry – je tu smrt pána! Je to vyvrácení Reš Lakiše. Vyvrácení.

Ale vždyť Reš Lakiš to vyvodil úsudkem a minori ad maius! – Ten úsudek je vratký, protože lze namítnout: Co platí o znacích, kde se změnilo tělo, řekneš o smrti otce, kde se tělo nezměnilo?

Jedna [baraita] učí: Dar hebrejského otroka patří jemu samému a dar hebrejské otrokyně jí samé. A jiná učí: Dar hebrejské otrokyně i její nález patří jejímu otci a jejímu pánovi náleží jen náhrada za ušlou práci.

Není snad jedna o té, která odchází znaky, a druhá o té, která odchází smrtí otce?

Ne, obě jsou o té, která odchází znaky, a není to rozpor: jedna je, když otec žije, druhá, když otec nežije.

Dobře, [že učí] „dar hebrejské otrokyně patří jí“ – to vylučuje bratry, jak se učí: „A budete je odkazovat svým synům po sobě“ (Lv 25,46) – je svým synům, ale ne své dcery svým synům; odtud, že člověk neodkazuje svému synovi práva na svou dceru.

Ale „dar hebrejského otroka patří jemu“ – to je samozřejmé! Komu jinému? Řekl Rav Josef: Vidím tu deset palem [a nerozumím tomu].

Abaje řekl: Takto řekl Rav Šešet: Čí je to učení? Je to Tutaj, jak se učí: Tutaj říká: [Dáš] jemu, a ne jeho věřiteli.

Text sám: Těmto se dávají dary: tomu, kdo odchází po letech, v jubilejním roce a smrtí pána, a hebrejské otrokyni [odcházející] znaky. Ale tomu, kdo uprchne, a tomu, kdo odchází odečtením peněz, se dary nedávají. Rabi Meir říká: Uprchlému se nedávají, ale tomu, kdo odchází odečtením peněz, se dávají.

Rabi Šimon říká: Čtyřem se dávají dary, třem u muže a třem u ženy; a nemůžeš říci všechny čtyři u jednoho z nich, protože u muže nejsou znaky dospělosti a u ženy probodnutí ucha.

Odkud to víme? Jak učili naši mistři: Mohl bych myslet, že se dary dávají jen tomu, kdo odchází po šesti [letech]; odkud zahrnout toho, kdo odchází v jubilejním roce a smrtí pána, a hebrejskou otrokyni [odcházející] znaky? Písmo praví: „propustíš ho“ a „když ho propustíš“ (Dt 15,12).

Mohl bych myslet, že zahrnu i uprchlého a toho, kdo odchází odečtením peněz? Písmo praví: „A když ho propustíš od sebe na svobodu“ – ten, jehož propuštění je od tebe; vylučuje uprchlého a toho, kdo odchází odečtením peněz, jejichž propuštění není od tebe. Rabi Meir říká: Uprchlému se nedává, protože jeho propuštění není od tebe, ale ten, kdo odchází odečtením peněz – jeho propuštění je od tebe.

Uprchlý přece musí [čas] doplnit, jak se učí: Odkud víme, že uprchlý musí doplnit? Písmo praví: „Šest let bude sloužit“ (Ex 21,2).