Zevachim 6a זבחים

a společníci nemohou provést záměnu. Ale řekneš-li, že je nenabývají, ať provedou záměnu!

Tam je tomu jinak, protože verš říká: „Zamění-li jej vůbec“ (Lv 27,10) – aby zahrnul dědice. Jeden zaměňuje, ale dva nezaměňují.

Namítl Rav Jaakov z Nehar Pekod: Jestliže je tomu tak, u desátku, o němž je psáno: „A bude-li jej vůbec vykupovat“ (Lv 27,31) – aby zahrnul dědice – i tak [by platilo]: jeden vykupuje, ale dva nevykupují?

Desátek je jiný, neboť i u jejich otce existuje ve společenství.

Rav Asi řekl Rav Ašimu: A z toho [plyne]: Dobře, řekneš-li, že je nabývají, proto aspoň jeden zaměňuje. Ale řekneš-li, že je nenabývají, jak zaměňuje?

Vždyť rabi Abahu řekl jménem rabiho Jochanana: Kdo zasvěcuje, přidává pětinu; komu se dostává smíření, provádí záměnu; a kdo odvádí terumu ze svého za [úrodu] druha, jemu náleží výhoda z [výběru příjemce].

Z trvalého [nároku] nedosahuje smíření; z přídavku dosahuje smíření.

Zeptali se: Vykonaly smíření za to, kvůli čemu byly přineseny, nebo nevykonaly smíření?

Řekl Rav Šešet, syn Rav Idiho: Je rozumné, že nevykonaly smíření. Neboť kdyby tě napadlo, že vykonaly smíření, proč se přináší druhá?

Ale co [tedy]? Nevykonaly smíření – proč se [vůbec] přináší?

Řekl Rav Aši: Rav Šiša, syn Rav Idiho, má tuto potíž: Dobře, řekneš-li, že nevykonaly smíření – [oběť] ne pro své jméno přichází na základě [oběti] pro své jméno, a druhá přichází proto, aby vykonala smíření. Ale řekneš-li, že vykonaly smíření, proč se přináší druhá?

Zeptali se: Vykonává [oběť zápalná] smíření za kladné přikázání [porušené] po oddělení [zvířete], nebo nevykonává smíření?

Řekneme snad, že je to jako u oběti za hřích: Jako u oběti za hřích [smiřuje za hřích spáchaný] před oddělením ano, po oddělení ne, tak i zde: před oddělením ano, po oddělení ne?

Anebo se to nepodobá oběti za hřích, neboť u oběti za hřích je třeba za každý jednotlivý hřích přinést jednu oběť za hřích; zde však, protože vykonává smíření, i když má několik kladných přikázání, vykonává smíření i za kladné přikázání po oddělení?

Pojď a slyš: „Vloží [ruku] … a bude [mu] přijata“ (Lv 1,4). Copak vložení rukou smiřuje? Vždyť smíření je jen krví, jak je řečeno: „Neboť krev, ona smiřuje za duši“ (Lv 17,11). Co tedy učí verš „vloží … a bude přijata, aby smiřovala“? Že učinil-li vložení rukou jako zbytek přikázání, Písmo mu to počítá, jako by nevykonal smíření; a [přesto] vykonal smíření.

Neznamená to, že vykonal smíření [za] kladné přikázání před oddělením, [ale] nevykonal smíření za kladné přikázání vložení rukou, které je kladným přikázáním po oddělení?

Řekl Rava: Mluvíš o kladném přikázání vložení rukou? Tam je tomu jinak, neboť dokud neporazil, trvá [povinnost] „vstaň a vlož ruce“. Kdy se stává [zmeškaným] kladným přikázáním? Po porážce. Na [to, co je] po porážce, se netážeme.

Řekl Rav Huna bar Jehuda Ravovi: Řekni [raději]: Člověku vykonal smíření,