Toto jsou trhliny, které se nikdy nesešívají: [když] trhá za svého otce, za svou matku, za svého učitele, který jej naučil Tóru, za nasiho, za předsedu soudu, nad zlými zprávami, nad rouháním se Jménu, nad svitkem Tóry, který shořel, nad městy Judska, nad Chrámem a nad Jeruzalémem. A trhá nad Chrámem a [k té trhlině] přidává nad Jeruzalémem.
ואלו קרעין שאין מתאחין הקורע על אביו ועל אמו ועל רבו שלימדו תורה ועל נשיא ועל אב ב"ד ועל שמועות הרעות ועל ברכת השם ועל ספר תורה שנשרף ועל ערי יהודה ועל המקדש ועל ירושלים וקורע על מקדש ומוסיף על ירושלים
Otec, matka a učitel, který jej naučil Tóru – odkud to víme? Neboť je psáno: „A Elíša to viděl a křičel: Můj otče, můj otče, vozy Izraele a jeho jezdci!“ (2Kr 2,12). „Můj otče, můj otče“ – to je jeho otec a matka; „vozy Izraele a jeho jezdci“ – to je jeho učitel, který jej naučil Tóru.
אביו ואמו ורבו שלימדו תורה מנלן דכתיב (מלכים ב ב, יב) ואלישע ראה והוא מצעק אבי אבי רכב ישראל ופרשיו אבי אבי זה אביו ואמו רכב ישראל ופרשיו זה רבו שלימדו תורה
A že se nesešívají – odkud to víme? Neboť je psáno: „Uchopil své šaty a roztrhl je na dva kusy“ (2Kr 2,12). Z toho, že je řečeno „a roztrhl je“, nevím snad, že na dva? Nýbrž to učí, že zůstávají navždy roztržené na dva kusy.
ולא מתאחין מנלן דכתיב (מלכים ב ב, יב) ויחזק בבגדיו ויקרעם לשנים קרעים ממשמע שנאמר ויקרעם איני יודע שלשנים אלא מלמד שקרועים ועומדים לשנים לעולם
Nasi, předseda soudu a zlé zprávy – odkud to víme? Neboť je psáno: „David uchopil své šaty a roztrhl je, a také všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera nad Šaulem a nad jeho synem Jonatanem, nad Hospodinovým lidem a nad domem Izraele, protože padli mečem“ (2S 1,11–12).
נשיא ואב בית דין ושמועות הרעות מנלן דכתיב (שמואל ב א, יא) ויחזק דוד בבגדיו ויקרעם וגם כל האנשים אשר אתו ויספדו ויבכו ויצומו עד הערב על שאול ועל יהונתן בנו ועל עם ה' ועל בית ישראל כי נפלו בחרב
Rav bar Šva řekl Ravu Kahanovi: Řekni spíše, [že se trhá jen tehdy,] když nastanou všechny [tyto věci najednou]! Odpověděl mu: Opakované „nad“, „nad“ přerušuje souvislost.
א"ל רב בר שבא לרב כהנא ואימא עד דהוו כולהו א"ל על על הפסיק הענין
Trháme však nad zlými zprávami? Vždyť Šmuelovi řekli: Král Šapur zabil dvanáct tisíc Židů v Mazace-Caesareji, a on netrhal [roucho]! – Řekli [to] jen o [neštěstí, které postihne] většinu obce, a jako v případě, který se [tehdy] stal.
ומי קרעינן אשמועות הרעות והא אמרו ליה לשמואל קטל שבור מלכא תריסר אלפי יהודאי במזיגת קסרי ולא קרע לא אמרו אלא ברוב צבור וכמעשה שהיה
A zabil snad král Šapur Židy? Vždyť král Šapur řekl Šmuelovi: Ať je mi to připsáno k dobru, že jsem nikdy nezabil Žida! – Tam si to způsobili sami, neboť rabi Ami řekl: Zvuk strun v Mazace-Caesareji rozrazil hradbu Laodikeje.
ומי קטל שבור מלכא יהודאי והא א"ל שבור מלכא לשמואל תיתי לי דלא קטלי יהודי מעולם התם אינהו גרמי לנפשייהו דא"ר אמי לקל יתירי דמזיגת קסרי פקע שורא דלודקיא
Rouhání se Jménu – odkud to víme? Neboť je psáno: „Eljakim, syn Chilkijahuův, správce domu, písař Ševna a kancléř Joach, syn Asafův, přišli k Chizkijahuovi s roztrženými šaty“ (2Kr 18,37).
על ברכת השם מנלן דכתיב (מלכים ב יח, לז) ויבא אליקים בן חלקיה אשר על הבית ושבנא הסופר ויואח בן אסף המזכיר אל חזקיהו קרועי בגדים
Rabíni učili: Ten, kdo [rouhání] slyší, i ten, kdo je slyší od toho, kdo je slyšel, je povinen trhat. Svědci však [při výpovědi u soudu] nejsou povinni trhat, protože již trhali v okamžiku, kdy to slyšeli.
ת"ר אחד השומע ואחד השומע מפי השומע חייב לקרוע והעדים אינן חייבין לקרוע שכבר קרעו בשעה ששמעו
Co na tom, že [trhali] v okamžiku, kdy to slyšeli? Vždyť to nyní slyší [znovu]! – To tě nenapadni, neboť je psáno: „Když to král Chizkijahu uslyšel, roztrhl své šaty“ (2Kr 19,1) – král trhal, ale oni [podruhé] netrhali.
בשעה ששמעו מאי הוי הא קא שמעי השתא לא ס"ד דכתיב (מלכים ב יט, א) ויהי כשמוע המלך חזקיהו ויקרע את בגדיו המלך קרע והם לא קרעו
Svitek Tóry, který shořel – odkud to víme? Neboť je psáno: „Kdykoli Jehudi přečetl tři nebo čtyři sloupce, [král] je odřízl písařským nožíkem a hodil do ohně, který byl v krbu“ atd. (Jr 36,23). Co znamená „tři nebo čtyři sloupce“?
ספר תורה שנשרף מנלן דכתיב (ירמיהו לו, כג) ויהי כקרא יהודי שלש דלתות וארבעה ויקרעה בתער הסופר והשלך אל האש אשר אל האח וגו' מאי שלש דלתות וארבעה
Řekli Jehojakimovi: Jirmejahu napsal knihu nářků. Řekl jim: Co je v ní psáno? [Četli:] „Jak osaměle sedí“ (Pl 1,1). Řekl jim: Já jsem král. „Hořce pláče v noci“ (Pl 1,2) – Já jsem král. „Juda odešel do vyhnanství pro útisk“ (Pl 1,3) – Já jsem král. „Cesty Sijónu truchlí“ (Pl 1,4) – Já jsem král.
אמרו ליה ליהויקים כתב ירמיה ספר קינות אמר להו מה כתיב ביה (איכה א, א) איכה ישבה בדד אמר להו אנא מלכא א"ל (איכה א, ב) בכה תבכה בלילה אנא מלכא (איכה א, ג) גלתה יהודה מעוני אנא מלכא (איכה א, ד) דרכי ציון אבלות אנא מלכא
„Její protivníci se stali hlavou“ (Pl 1,5). Řekl jim: Kdo to řekl? [Četli:] „Neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích přestoupení“ (Pl 1,5). Ihned vyřezal všechna Boží jména, která v ní byla, a spálil je v ohni. A to je to, co je psáno: „Nezděsili se a neroztrhli svá roucha“ (Jr 36,24) – z toho plyne, že měli trhat.
(איכה א, ה) היו צריה לראש אמר להו מאן אמרה (איכה א, ה) כי ה' הוגה על רוב פשעיה מיד קדר כל אזכרות שבה ושרפן באש והיינו דכתיב (ירמיהו לו, כד) ולא פחדו ולא קרעו את בגדיהם מכלל דבעו למיקרע
Rabi Chelbo řekl jménem Rava Huny: Kdo vidí svitek Tóry, který byl roztržen, je povinen trhat dvakrát – jednou za pergamen a jednou za písmo, neboť je řečeno: „Poté, co král spálil svitek a slova“ (Jr 36,27).
א"ר חלבו אמר רב הונא הרואה ספר תורה שנקרע חייב לקרוע שתי קריעות אחד על הגויל ואחד על הכתב שנאמר (ירמיהו לו, כז) אחרי שרוף המלך את המגלה ואת הדברים
Rabi Aba a Rav Huna bar Chija seděli před rabim Abou. [Jeden z nich] chtěl jít na stranu, sňal své tefilin z hlavy a položil je na polštář. Přišel pštros a chtěl je spolknout.
רבי אבא ורב הונא בר חייא הוו יתבי קמיה דרבי אבא בעא לאפנויי שקליה לטוטפתיה אחתיה אבי סדיא אתאי בת נעמיתא בעא למיבלעיה
Řekl: Nyní bych byl povinen trhat dvakrát. [Druhý] mu řekl: Odkud to máš? Vždyť právě mně se to stalo: přišel jsem k Ravu Matnovi a nevěděl [to]; přišel jsem k Ravu Jehudovi a ten mi řekl: Tak řekl Šmuel: Řekli [to] jen o [zničení] násilnou paží, a jako v případě, který se [tehdy] stal.
אמר השתא איחייבין לי שתי קריעות א"ל מנא לך הא והא בדידי הוה עובדא ואתאי לקמיה דרב מתנה ולא הוה בידיה אתאי לקמיה דרב יהודה ואמר לי הכי אמר שמואל לא אמרו אלא בזרוע וכמעשה שהיה
Města Judska – odkud to víme? Neboť je psáno: „Přišlo osmdesát mužů ze Šechemu, ze Šíla a ze Šomronu s oholenými bradami, s roztrženými šaty a se zářezy [na těle], s obětním darem a kadidlem v rukou, aby je přinesli do Hospodinova domu“ atd. (Jr 41,5).
ערי יהודה מנלן דכתיב (ירמיהו מא, ה) ויבאו אנשים משכם משילו ומשמרון שמונים איש מגולחי זקן וקרועי בגדים ומתגודדים ומנחה ולבונה בידם להביא בית ה' וגו'
Rabi Chelbo řekl jménem Ully z Biry, [ten] jménem rabiho Elazara: Kdo vidí města Judska v jejich zpustošení, řekne: „Tvá svatá města se stala pouští“ (Iz 64,9) a trhá. [Kdo vidí] Jeruzalém v jeho zpustošení, řekne: „Sijón se stal pouští, Jeruzalém pustinou“ (Iz 64,9) a trhá. [Kdo vidí] Chrám v jeho zpustošení, řekne: „Náš svatý a nádherný dům, kde Tě chválili naši otcové, byl spálen ohněm a vše, co jsme měli drahé, se obrátilo v trosky“ (Iz 64,10) a trhá.
א"ר חלבו אמר עולא ביראה אמר ר' אלעזר הרואה ערי יהודה בחורבנן אומר (ישעיהו סד, ט) ערי קדשך היו מדבר וקורע ירושלים בחורבנה אומר (ישעיהו סד, ט) ציון מדבר היתה ירושלם שממה וקורע בית המקדש בחורבנו אומר (ישעיהו סד, י) בית קדשנו ותפארתנו אשר הללוך אבותינו היה לשריפת אש וכל מחמדינו היה לחרבה וקורע:
„Trhá nad Chrámem a přidává nad Jeruzalémem.“ Ale postav proti tomu [baraitu]: Ten, kdo slyší, i ten, kdo vidí – jakmile dojde na Cofim, trhá; a trhá nad Chrámem zvlášť a nad Jeruzalémem zvlášť.
קורע על מקדש ומוסיף על ירושלים: ורמינהו אחד השומע ואחד הרואה כיון שהגיע לצופים קורע וקורע על מקדש בפני עצמו ועל ירושלים בפני עצמה
Originál: Moed Katan 26a na Sefarii, verze „Wikisource Talmud Bavli“ (hebrejské Wikisource), licence CC BY-SA. Originál je převzat beze změn obsahu, jen rozdělený na segmenty. Český překlad je odvozené dílo pořízené strojově (model Claude) a šíří se pod licencí CC BY-SA 4.0.