Šabat 30a שבת

GEMARA: Z toho, že se v závěru učí „je povinen“, vyplývá, že je to [podle] rabi Jehudy. Čím se [tedy] zabýváme v první části? Jde-li o nemocného, který je v nebezpečí [života], mělo by se [učit] „je to dovoleno“; a jde-li o nemocného, který v nebezpečí není, mělo by se [učit] „je povinen obětovat oběť za hřích“.

Vskutku jde o nemocného, který je v nebezpečí, a podle práva by se mělo učit „je to dovoleno“; ale protože v závěru chce učit „je povinen“, učí i v první části „je osvobozen“. A to, co učil rabi Ošaja: Pokud kvůli nemocnému, aby usnul, ať nezhasíná; a zhasil-li, je osvobozen, ale je to zakázáno – to je o nemocném, který v nebezpečí není, a je to [podle] rabi Šimona.

Tuto otázku položili nahoře [v Erec Jisrael] před rabi Tanchumem z Nevu: Smí se v Šabat zhasnout hořící lampa kvůli nemocnému? Začal a řekl: Ty, Šalomoune, kde je tvá moudrost, kde je tvé porozumění? Nestačí ti, že tvá slova odporují slovům tvého otce Davida, ale tvá slova odporují i sobě navzájem! Tvůj otec David řekl: „Mrtví nechválí Hospodina“ (Ž 115,17), a ty jsi řekl: „A chválím mrtvé, kteří již zemřeli“ (Kaz 4,2), a znovu jsi řekl: „Neboť živému psovi je lépe než mrtvému lvu“ (Kaz 9,4).

Není to rozpor. To, co řekl David: „Mrtví nechválí Hospodina“, znamená toto: Ať se člověk vždy zabývá Tórou a přikázáními dříve, než zemře; neboť jakmile zemřel, je oproštěn od Tóry a přikázání a Svatý, budiž požehnán, z něj nemá chválu. A to je to, co řekl rabi Jochanan: Co znamená, co je psáno: „Mezi mrtvými svobodný“ (Ž 88,6)? Jakmile člověk zemře, stává se svobodným od Tóry a přikázání.

A to, co řekl Šalomoun: „A chválím mrtvé, kteří již zemřeli“ – když Izrael zhřešil na poušti, postavil se Mojžíš před Svatého, budiž požehnán, a pronesl před ním mnoho modliteb a proseb, a nebyl vyslyšen. A když řekl: „Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a Izraele, své služebníky“ (Ex 32,13), byl ihned vyslyšen. Neřekl tedy Šalomoun dobře: „A chválím mrtvé, kteří již zemřeli“? Jiný výklad: Je to běh světa: vladař z masa a krve vydá nařízení – je pochybné, zda je dodržují, a pochybné, zda je nedodržují; a i když řekneš, že je dodržují, za jeho života je dodržují, po jeho smrti je nedodržují. Kdežto Mojžíš, náš učitel, vydal mnoho nařízení a zavedl mnoho ustanovení, a ta trvají na věky věků. Neřekl tedy Šalomoun dobře: „A chválím mrtvé…“?

Jiný výklad: „A chválím…“ – podle toho, co řekl Rav Jehuda jménem Rava. Neboť Rav Jehuda řekl jménem Rava: Co znamená, co je psáno: „Učiň se mnou znamení k dobrému, ať to vidí moji nepřátelé a zastydí se“ (Ž 86,17)? David řekl před Svatým, budiž požehnán: Pane světa, odpusť mi onen hřích! Řekl mu: Je ti odpuštěno. Řekl mu: Učiň se mnou znamení za mého života. Řekl mu: Za tvého života to neoznámím, za života tvého syna Šalomouna to oznámím.

Když Šalomoun postavil Chrám a chtěl vnést schránu do Velesvatyně, brány se k sobě přilepily. Šalomoun pronesl dvacet čtyři chvalozpěvů, a nebyl vyslyšen. Začal a řekl: „Zvedněte, brány, své hlavy, a pozvedněte se, věčné vchody, ať vejde Král slávy“ (Ž 24,7). Rozběhly se za ním, aby ho pohltily; řekly: „Kdo je ten Král slávy?“ Řekl jim: „Hospodin silný a mocný“ (Ž 24,8). Znovu řekl: „Zvedněte, brány, své hlavy, a zvedněte se, věčné vchody, ať vejde Král slávy. Kdo je ten Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy, sela“ (Ž 24,9–10). A nebyl vyslyšen. Jakmile řekl: „Hospodine Bože, neodvracej tvář svého pomazaného, rozpomeň se na milosrdenství Davida, svého služebníka“ (2 Pa 6,42), byl ihned vyslyšen. V tu hodinu zčernaly tváře všech Davidových nepřátel jako dno hrnce a všechen lid i celý Izrael poznal, že mu Svatý, budiž požehnán, onen hřích odpustil. Neřekl tedy Šalomoun dobře: „A chválím mrtvé, kteří již zemřeli“?

A to je to, co je psáno: „Osmého dne propustil lid a oni dobrořečili králi a odešli do svých stanů radostní a dobré mysli kvůli všemu dobru, které Hospodin prokázal Davidovi, svému služebníku, a Izraeli, svému lidu“ (1 Kr 8,66). „Odešli do svých stanů“ – že nalezli své ženy v čistotě. „Radostní“ – že se těšili ze záře Šechiny. „A dobré mysli“ – že ženy každého z nich otěhotněly a porodily syna. „Kvůli všemu dobru, které Hospodin prokázal Davidovi, svému služebníku“ – že mu odpustil onen hřích. „A Izraeli, svému lidu“ – že jim odpustil hřích Jom kipuru.

A to, co řekl Šalomoun: „Neboť živému psovi je lépe než mrtvému lvu“ – [vykládá se] podle toho, co řekl Rav Jehuda jménem Rava. Neboť Rav Jehuda řekl jménem Rava: Co znamená, co je psáno: „Dej mi poznat, Hospodine, můj konec a jaká je míra mých dnů, ať vím, jak pomíjivý jsem“ (Ž 39,5)? David řekl před Svatým, budiž požehnán: Pane světa, „dej mi poznat, Hospodine, můj konec“. Řekl mu: Je to nařízení přede mnou, že se neoznamuje konec [člověka z] masa a krve. „A jaká je míra mých dnů?“ – Je to nařízení přede mnou, že se neoznamuje míra dnů člověka. „Ať vím, jak pomíjivý jsem.“ Řekl mu: Zemřeš v Šabat. – Ať zemřu v neděli! Řekl mu: To již nastane kralování tvého syna Šalomouna, a jedno kralování se nedotkne druhého ani o šířku vlasu. – Ať zemřu v pátek! Řekl mu: „Neboť lepší je den v tvých nádvořích než tisíc“ (Ž 84,11) – lepší je mi jeden den, kdy sedíš a zabýváš se Tórou, než tisíc celopalů, které tvůj syn Šalomoun přede mnou bude obětovat na oltáři.