Sanhedrin 66a סנהדרין

[Nebo kdo věřiteli říká]: Nezačínej se mnou, je ráno, je novoluní, je konec Šabatu.

Rabíni učili: „Nebudete vykládat znamení a nebudete věštit z časů“ (Lv 19,26) – jako ti, kdo vykládají znamení z lasičky, z ptáků a z ryb.

MIŠNA: Kdo znesvětí Šabat věcí, za jejíž úmyslné spáchání je [trest] vyhlazení (karet) a za její neúmyslné spáchání oběť za hřích.

GEMARA: Z toho plyne, že je něco, co je znesvěcením Šabatu, a není za to ani oběť za hřích při neúmyslném spáchání, ani vyhlazení při úmyslném. Co

to je? [Hranice] šabatové vzdálenosti (techumin), a to podle rabiho Akivy; [a] zapálení ohně, a to podle rabiho Josiho.

MIŠNA: Kdo proklíná svého otce či svou matku, není vinen, dokud je neprokleje [Božím] Jménem. Proklel-li je [jiným Božím] označením, rabi Meir ho činí vinným a mudrci ho osvobozují.

GEMARA: Kdo jsou ti mudrci? Je to rabi Menachem, syn rabiho Josiho, neboť bylo učeno: Rabi Menachem, syn rabiho Josiho, říká: „Když vysloví Jméno, bude usmrcen“ (Lv 24,16) – proč Písmo praví „Jméno“? Učí o tom, kdo proklíná svého otce či svou matku, že není vinen, dokud je neprokleje Jménem.

Rabíni učili: „Muž“ – proč Písmo praví „muž, muž“ (Lv 20,9)? Aby zahrnulo dceru, tumtuma (osobu neurčitého pohlaví) a androgyna.

„Který proklne svého otce a svou matku“ – měl bych jen [případ, kdy proklel] otce i matku. Odkud [víme o případu, kdy proklel] otce a ne matku, matku a ne otce? Proto Písmo praví: „Proklel svého otce a svou matku; jeho krev [padne] na něj“ – proklel svého otce, proklel svou matku. To jsou slova rabiho Jošijáše.

Rabi Jonatan říká: Znamená to oba společně a znamená to i každého zvlášť, dokud ti Písmo výslovně neřekne „společně“.

„Bude jistě usmrcen“ – ukamenováním. Ty říkáš ukamenováním; nebo snad [jen] některým ze všech druhů smrti, o nichž se mluví v Tóře? Je řečeno zde: „jeho krev na něj“, a je řečeno jinde: „jejich krev na ně“ (Lv 20,11). Jako tam ukamenováním, tak i zde ukamenováním.

Trest jsme slyšeli; odkud [víme o] zákazu? Proto Písmo praví: „Soudcům (elohim) nebudeš zlořečit…“ (Ex 22,27). Byl-li jeho otec soudcem, je zahrnut v [zákazu] „soudcům nebudeš zlořečit“; a byl-li jeho otec předákem (nasi), je zahrnut v [zákazu] „a předáka ve svém lidu nebudeš proklínat“ (Ex 22,27).

[Je-li] ani soudcem, ani předákem, odkud [víme o zákazu]? Řekl jsi: Hle, vyvodíš obecné pravidlo (binjan av) z obou. Hledisko předáka není jako hledisko soudce a hledisko soudce není jako hledisko předáka.

Hledisko soudce není jako hledisko předáka, neboť ohledně soudce jsi přikázán [poslouchat] jeho rozhodnutí, na rozdíl od předáka, ohledně jehož rozhodnutí přikázán nejsi. A hledisko předáka není jako hledisko soudce, neboť ohledně předáka jsi přikázán [nedopustit se] vzpoury proti němu, na rozdíl od soudce, ohledně něhož přikázán [nedopustit se] vzpoury nejsi.

Společné rysy obou jsou, že jsou ve tvém lidu a ty jsi varován před jejich proklínáním; i já tedy zahrnu tvého otce, který je ve tvém lidu, a ty jsi varován před jeho proklínáním.

Co [lze vyvodit] ze společných rysů obou, když jejich velikost je to, co jim to způsobilo?

Proto Písmo praví: „Nebudeš zlořečit hluchému“ (Lv 19,14) – Písmo mluví o ubožácích ve tvém lidu.

Co [lze vyvodit] z hluchého, když jeho hluchota je to, co mu to způsobila?

Předák a soudce to dokáží. Co [lze vyvodit] z předáka a soudce, když jejich velikost je to, co jim to způsobilo? Hluchý to dokáže.

A úvaha se vrací: Hledisko jednoho není jako hledisko druhého a hledisko druhého není jako hledisko prvního; společné rysy obou jsou, že jsou ve tvém lidu a ty jsi varován před jejich proklínáním; i já tedy zahrnu tvého otce, který je ve tvém lidu, a ty jsi varován před jeho proklínáním.

Co [lze vyvodit] ze společných rysů obou, když jsou výjimeční?

Nýbrž: Ať tedy verš napíše buď „elohim“ a hluchého, nebo předáka a hluchého. K čemu je mi „elohim“? Není-li to potřeba pro jeho samotného, vztáhni to na jeho otce.

To je dobré podle toho, kdo říká, že „elohim“ je světské [slovo, tj. soudci]. Ale co lze říci podle toho, kdo říká, že je to svaté [slovo, tj. Bůh]?

Neboť bylo učeno: „Elohim“ je světské; to jsou slova rabiho Jišmaela. Rabi Akiva říká: „Elohim“ je svaté. A bylo učeno: Rabi Eliezer ben Jaakov říká: Odkud [víme o] zákazu pro toho, kdo proklíná Jméno? Proto Písmo praví: „Elohim nebudeš zlořečit“.

Podle toho, kdo říká, že „elohim“ je světské, vyvozuje svaté ze světského; podle toho, kdo říká, že „elohim“ je svaté, vyvozujeme světské ze svatého.

Podle toho, kdo říká, že „elohim“ je světské, je v pořádku, že vyvozuje svaté ze světského. Ale podle toho, kdo říká, že „elohim“ je svaté, [jak] vyvozuje světské ze svatého? Možná varoval ohledně svatého, [ale] ohledně světského nevaroval?

Je-li tomu tak, ať verš napíše „lo takel“.