Megila 22b מגילה

[ale] odcházet neodcházejí.

Pojď a slyš: Toto je pravidlo: Kdykoli [den] přináší lidu zanedbání práce, jako veřejný postní den a Devátý av, čtou tři.

A [když] nepřináší lidu zanedbání práce, jako novoluní a polosvátky, čtou čtyři. Z toho plyne [odpověď].

Řekl Rav Aši: Ale což jsme se my neučili takto: Toto je pravidlo: Kdykoli je den, kdy je přídavná oběť, a není to svátek, čtou čtyři? Co to má zahrnout? Což ne veřejný postní den a Devátý av?

A podle Rava Aši, podle koho je naše mišna? Ani podle prvního tanaity, ani podle rabiho Josiho! Neboť se učí v baraitě: Připadne-li [Devátý av] na pondělí nebo čtvrtek, čtou tři a jeden čte haftaru; na úterý nebo středu čte jeden a jeden čte haftaru. Rabi Josi říká: Vždy čtou tři a jeden čte haftaru.

Ale pak je obtíž: „Toto je pravidlo“ – nemá snad zahrnout novoluní a svátek?

Vždyť to [mišna] výslovně uvádí: Na novoluní a o polosvátcích čtou čtyři!

Dává pouze pomůcku, abys neřekl, že svátek a polosvátek jsou si rovny, nýbrž drž v ruce toto pravidlo: Cokoli má nějakou věc navíc oproti druhému, má navíc jednoho muže [čtoucího].

Proto na novoluní a o polosvátcích, kdy je přídavná oběť, čtou čtyři; o svátku, kdy je zakázáno konat práci, pět; v Den smíření, za [jehož porušení] se trestá vyhlazením (karet), šest; o Šabatu, kdy je zákaz [trestaný] ukamenováním, sedm.

Vraťme se k věci samé: Rav přišel do Babylónie ve veřejný postní den. Vstal a četl ze svitku [Tóry]; když začal, žehnal, když skončil, nežehnal. Všichni padli na tvář, ale Rav na tvář nepadl. Proč Rav nepadl na tvář?

Byla to dlažba z kamenů, a učí se v baraitě: „A kámen s obrazy nedáte do své země, abyste se na něm klaněli“ (Lv 26,1) – „na něm“ se nekláníš ve své zemi, ale klaníš se na kamenech Chrámu. [To je] podle Uly, neboť řekl Ula: Tóra zakázala jen kamennou dlažbu.

Je-li tomu tak, proč [jmenovat] právě Rava? Vždyť i všichni ostatní byli před Ravem!

Ať tedy jde k [ostatnímu] shromáždění a padne na tvář [tam]! – Nechtěl obtěžovat shromáždění. A chceš-li, řekni: Rav se klaněl s roztažením rukou a nohou, a [to] podle Uly, neboť řekl Ula: Tóra zakázala jen roztažení rukou a nohou.

Ať tedy padne na tvář a nedělá roztažení rukou a nohou! – Nechtěl měnit svůj zvyk.

A chceš-li, řekni: Významný člověk je jiný, podle rabiho Elazara, neboť řekl rabi Elazar: Významný člověk nesmí padnout na tvář, ledaže by byl vyslyšen jako Jehošua bin Nun, jak je psáno: „I řekl Hospodin Jehošuovi: Vstaň, [proč] ty [ležíš na své tváři]?“ (Joz 7,10).

Učili naši mistři: „Kida“ je [sklonění] na tvář, jak je řečeno: „A Bat Ševa se sklonila tváří k zemi“ (1Kr 1,31). „Kria“ je [poklek] na kolena, a tak říká [Písmo]: „Od klečení na svých kolenou“ (1Kr 8,54). „Hištachavaja“ je roztažení rukou a nohou, jak je řečeno: „Což skutečně přijdeme, já, tvá matka a tvoji bratři, abychom se ti poklonili k zemi?“ (Gn 37,10).

Levi předvedl „kidu“ před Rabim a zchromnul.

Ale bylo to tím [způsobeno]? Vždyť řekl rabi Elazar: Nikdy ať člověk nemluví vzdorovitě vůči výšinám [Bohu], neboť velký člověk mluvil vzdorovitě vůči výšinám a zchromnul. A kdo to byl? Levi. – Toto i ono mu to způsobilo.

Řekl Rav Chija bar Avin: Viděl jsem Abajeho