Moed katan 9a מועד קטן

se smějí ženit v předvečer svátku. To je potíž pro všechny [názory]!

To není potíž: podle toho, kdo říká, že kvůli radosti – hlavní radost je [jen] jeden den;

podle toho, kdo říká, že kvůli námaze – hlavní námaha je [jen] jeden den; podle toho, kdo říká, že kvůli zanedbání [přikázání] plodit a množit se – kvůli jednomu dni se člověk nezdrží.

A že se nemísí radost s radostí, odkud to máme? Neboť je psáno: „Tehdy Šalomoun slavil svátek a s ním celý Izrael, velké shromáždění od vstupu do Chamatu až k Egyptskému potoku, před Hospodinem, naším Bohem, sedm dní a [dalších] sedm dní, čtrnáct dní“ (1Kr 8,65). Kdyby se radost s radostí mísila, měl počkat až do svátku a udělat sedm [dní] pro to i pro ono.

A snad nečekáme [schválně], ale kde to tak připadne, děláme to? Měl ponechat trochu [práce na Chrámu nedokončené, aby připadla na svátek].

Ze stavby Chrámu se nic nedokončeného neponechává. Měl ponechat [nedokončený] loket proti havranům [hroty na střeše].

Loket proti havranům je součástí stavby Chrámu. Spíše [to plyne] z toho, že je verš nadbytečný: Nuže, je psáno „čtrnáct dní“; k čemu potřebuji „sedm dní a sedm dní“? Plyne z toho: tyto zvlášť a tyto zvlášť.

Rabi Parnach řekl v rabiho Jochananově jménu: Onoho roku Izrael nedodržel Jom kipur a byli ustaraní a říkali: Snad se nepřátelé Izraele [eufemismus pro Izrael] provinili tak, že zasluhují zničení. Vyšel nebeský hlas a řekl jim: Vy všichni jste připraveni pro život budoucího světa.

Co vyložili [aby dovolili jíst o Jom kipuru]? Řekli: [Je to] úsudek a fortiori: Jestliže Svatostánek, jehož svatost není svatostí věčnou, a [kde šlo o] oběť jednotlivce, odsouvá Šabat, jehož [porušení] se trestá ukamenováním – pak Chrám, jehož svatost je svatostí věčnou, a [kde jde o] oběť obce, a Jom kipur, [jehož porušení] se trestá karetem, tím spíše.

Proč tedy byli ustaraní? Tam [šlo o] potřebu Nejvyššího, zde o potřebu obyčejných lidí. Ať je to tedy i zde tak, že [práce] udělají, ale ať nejedí a nepijí! Není radosti bez jídla a pití.

A odkud máme, že Svatostánek odsouval Šabat? Má-li to být z toho, že je psáno „v první den“ (Nu 7,12) [až po] „v sedmý den“ (Nu 7,48) – snad sedmý [den] obětí [nikoli měsíce]? Rav Nachman bar Jicchak řekl: Verš říká: „V jedenáctý den“ (Nu 7,72) – jako je den celý souvislý, tak i jedenáct [dní] je souvislých.

A snad je psáno [o] dnech, které jsou k tomu vhodné? Je psán jiný verš: „Ve dvanáctý den“ (Nu 7,78) – jako je den celý souvislý, tak i dvanáct dní je souvislých.

A snad i zde [jde o] dny vhodné? Pokud tak, k čemu dva verše?

A odkud máme, že [zasvěcení] Chrámu odsouvá Jom kipur? Má-li to být z toho, že je psáno „čtrnáct dní“ – snad [jde o] dny vhodné? Odvozuje se „den“ – „den“ odtamtud [ze Svatostánku].

„Vyšel nebeský hlas a řekl jim: Vy všichni jste připraveni pro život budoucího světa.“ A odkud máme, že jim [Bůh] odpustil? Neboť Tachlifa učil: „V osmý den propustil lid a oni dobrořečili králi a šli do svých stanů radostní a dobré mysli kvůli všemu dobru, které Hospodin prokázal Davidovi, svému služebníku, a Izraeli, svému lidu“ (1Kr 8,66).

„Do svých stanů“ – že šli a nalezli své ženy v čistotě; „radostní“ – že se těšili ze záře Šechiny; „a dobré mysli“ – že žena každého z nich otěhotněla s chlapcem; „kvůli všemu dobru“ – že vyšel nebeský hlas a řekl jim: Vy všichni jste připraveni pro život budoucího světa.

„Davidovi, svému služebníku, a Izraeli, svému lidu.“ „Izraeli, svému lidu“ je v pořádku – že jim odpustil hřích [týkající se] Jom kipuru; ale „Davidovi, svému služebníku“ – co to je?

Rav Jehuda řekl v Ravově jménu: Ve chvíli, kdy chtěl Šalomoun vnést schránu do Chrámu, brány se k sobě přilepily. Šalomoun pronesl dvacet čtyři chvalozpěvů, a nedostal odpověď. Začal a řekl: „Brány, zvedněte svá záhlaví“ atd. (Ž 24,7), a nedostal odpověď.

Jakmile řekl: „Hospodine Bože, neodvracej tvář svého pomazaného, pamatuj na milosrdenství [prokázaná] Davidovi, tvému služebníku“ (2Pa 6,42), ihned dostal odpověď. V tu chvíli zčernaly tváře Davidových nepřátel jako dno hrnce a všichni poznali, že mu Svatý, budiž požehnán, odpustil onen hřích.

Rabi Jonatan ben Asmaj a rabi Jehuda ben Gerim studovali oddíl o slibech v domě rabiho Šimona ben Jochaje. Večer se s ním rozloučili. Ráno se vrátili a znovu se s ním loučili. Řekl jim: Což jste se se mnou nerozloučili večer?

Řekli mu: Naučil jsi nás, náš mistře, že žák, který se rozloučil se svým učitelem a přenocoval v témže městě, se s ním musí rozloučit ještě jednou, neboť je řečeno: „V osmý den propustil lid a oni dobrořečili králi“ (1Kr 8,66), a je psáno: „A dvacátého třetího dne sedmého měsíce propustil lid“ (2Pa 7,10).

Odtud [plyne] pro žáka, který se rozloučil se svým učitelem a přenocoval v témže městě, že se s ním musí rozloučit ještě jednou.

[Rabi Šimon] řekl svému synovi: Tito lidé jsou muži vznešení. Jdi k nim, ať ti požehnají. Šel a zastihl je, jak kladou verše proti sobě: Je psáno: „Uvažuj o stezce svých nohou a všechny tvé cesty budou pevné“ (Př 4,26), a je psáno: „Abys neuvažoval o stezce života“ (Př 5,6).

To není potíž: zde jde o přikázání, které je možné vykonat prostřednictvím jiných,