Berachot 31a ברכות

Přinesl drahocenný pohár v ceně čtyř set zuzů a rozbil ho před nimi, a zesmutněli.

Rav Aši vystrojil svému synovi svatbu. Viděl, že rabíni jsou velmi veselí. Přinesl pohár z bílého skla a rozbil ho před nimi, a zesmutněli.

Rabíni řekli Ravu Hamnunovi Zutimu na svatbě Mara, syna Raviny: Ať nám pán zazpívá! Zazpíval jim: Běda nám, neboť zemřeme! Běda nám, neboť zemřeme! Řekli mu: Co máme odpovídat po tobě? Řekl jim: Kde je Tóra a kde přikázání, které by nás ochránily?

Řekl rabi Jochanan jménem rabiho Šimona bar Jochaje: Je zakázáno, aby člověk naplnil svá ústa smíchem na tomto světě, jak je řečeno: „Tehdy budou naše ústa plná smíchu a náš jazyk plesání“ (Ž 126,2). Kdy? V době, kdy budou mezi národy říkat: „Veliké věci pro ně učinil Hospodin.“ Říkali o Reš Lakišovi, že od chvíle, kdy to uslyšel od svého učitele rabiho Jochanana, už nikdy na tomto světě nenaplnil svá ústa smíchem.

Učili rabíni: K modlitbě se nevstává ani od soudního jednání, ani od [rozboru] halachické otázky, nýbrž od rozhodnuté halachy.

A jak vypadá rozhodnutá halacha?

Řekl Abaje: Jako výrok rabiho Zery, neboť rabi Zera řekl: Dcery Izraele si samy uložily přísnost, že i když uvidí kapku krve velkou jako hořčičné zrnko, čekají kvůli ní sedm čistých dní.

Rava řekl: Jako výrok Rava Hošaji, neboť Rav Hošaja řekl: Člověk smí se svým obilím použít lsti a svézt ho [domů] i s plevami, aby je jeho dobytek mohl žrát a [obilí] bylo osvobozeno od desátku.

A chceš-li, řekni: Jako výrok Rava Huny, neboť Rav Huna řekl jménem rabiho Zeiry: Kdo pustí krev zasvěcenému zvířeti, [ta krev] je zakázána k užitku a dopouští se na ní zpronevěry svatých věcí.

Rabíni jednali podle naší Mišny, Rav Aši jednal podle baraity.

Učili rabíni: K modlitbě se nevstává ani ze smutku, ani z lenosti, ani ze smíchu, ani z hovoru, ani z lehkomyslnosti, ani z marných řečí, nýbrž z radosti z přikázání.

A podobně ať se člověk neloučí se svým druhem ani uprostřed hovoru, ani smíchu, ani lehkomyslnosti, ani marných řečí, nýbrž slovem halachy. Neboť tak shledáváme u dávných proroků, že končili svá slova chválou a útěchou.

A tak učil Mari, vnuk Rava Huny, syna rabiho Jirmeji bar Aby: Ať se člověk neloučí se svým druhem jinak než slovem halachy, neboť díky tomu si ho bude pamatovat.

Jako když Rav Kahana doprovázel Rava Šimiho bar Ašiho od Pum Nahary až k palmovým hájům v Babylónii. Když tam došli, řekl mu: Je pravda, pane, co lidé říkají, že tyto babylonské palmy jsou tu od Adama, prvního člověka, až dodnes?

Řekl mu: Připomněl jsi mi výrok rabiho Jose, syna rabiho Chaniny, neboť rabi Jose, syn rabiho Chaniny, řekl: Co znamená, co je psáno: „Zemí, kudy nikdo neprošel a kde žádný člověk nesídlil“ (Jr 2,6)? Jestliže tudy nikdo neprošel, jak by tam mohl sídlit? Nýbrž to ti chce říci: Každá země, o níž Adam, první člověk, rozhodl, že bude osídlena, byla osídlena; a každá země, o níž Adam, první člověk, nerozhodl, že bude osídlena, osídlena nebyla.

Rav Mordechaj doprovázel Rava Šimiho bar Ašiho od Hagronji až do Be Kife, a někteří říkají až do Be Dura.

Učili rabíni: Kdo se modlí, musí zaměřit své srdce k Nebesům. Aba Šaul říká: Náznakem toho [je verš]: „Upevníš jejich srdce, nakloníš své ucho“ (Ž 10,17).

Učí se: Řekl rabi Jehuda: Takový byl zvyk rabiho Akivy: když se modlil se společenstvím, zkracoval a končil, aby společenství neobtěžoval; a když se modlil sám, člověk ho nechal v jednom koutě a našel ho v jiném koutě. A proč to vše? Kvůli úklonám a poklonám.

Řekl rabi Chija bar Aba: Vždy ať se člověk modlí v místnosti, která má okna, jak je řečeno: „Okna [jeho horní místnosti] byla otevřena“ atd. (Da 6,11).

Mohl bych si myslet, že se člověk smí modlit po celý den? To už je výslovně uvedeno u Daniela: „Třikrát [denně]“ atd. (Da 6,11).

Mohl bych si myslet, že to začalo teprve, když přišel do vyhnanství? Už je řečeno: „Jak to činíval již dříve“ (Da 6,11).

Mohl bych si myslet, že se člověk smí modlit ke kterékoli světové straně, ke které chce? Proto verš říká: „Směrem k Jeruzalému“ (Da 6,11).

Mohl bych si myslet, že je smí spojit všechny najednou? To už je výslovně uvedeno u Davida, neboť je psáno: „Večer, ráno i v poledne“ atd. (Ž 55,18).

Mohl bych si myslet, že má při modlitbě dát slyšet svůj hlas? To už je výslovně uvedeno u Chany, jak je řečeno: „A její hlas nebylo slyšet“ (1 S 1,13).

Mohl bych si myslet, že má člověk nejprve prosit o své potřeby a potom se modlit [chvalozpěv]? To už je výslovně uvedeno u Šalomouna, jak je řečeno: „Abys slyšel plesání i modlitbu“ (1 Kr 8,28): „plesání“ – to je modlitba [chvály], „modlitba“ – to je prosba. Po [požehnání] „Pravé a pevné“ (Emet ve-jaciv) se neříká nic dalšího; ale po modlitbě [Amidě] smí říci i [prosby dlouhé] jako pořadí vyznání hříchů na Jom kipur. Bylo řečeno

také: Řekl Rav Chija bar Aši jménem Rava: Ačkoli řekli, že člověk prosí o své potřeby v [požehnání] „který slyšíš modlitbu“, chce-li je říci po své modlitbě, smí je říci, byť by byly [dlouhé] jako pořadí Jom kipur.

Řekl Rav Hamnuna: Kolik významných halach lze vyvodit z těchto veršů o Chaně! „A Chana mluvila ve svém srdci“ (1 S 1,13) – odtud, že kdo se modlí, musí zaměřit své srdce. „Jen její rty se pohybovaly“ – odtud, že kdo se modlí, musí [slova] vyslovovat rty. „A její hlas nebylo slyšet“ – odtud, že je zakázáno zvyšovat při modlitbě hlas. „Proto ji Eli pokládal za opilou“ – odtud, že opilý se nesmí modlit.

„A Eli jí řekl: Jak dlouho budeš opilá?“ atd. (1 S 1,14). Řekl rabi Elazar: Odtud [plyne, že] kdo vidí na svém druhovi [něco nepatřičného, musí ho napomenout].