Menachot 4a מנחות

co říká rabi Šimon? Je důvodem rabiho Šimona to, že úmysl, který je rozpoznatelný, nezneplatňuje – a toto je úmysl rozpoznatelný?

Nebo je snad důvodem rabiho Šimona to, že je psáno: „Toto je zákon o moučné oběti“ (Lv 6,7) – a „zvířecí oběť“ napsáno není? Odpověděl mu: Copak jsme dospěli k hlubinám myšlení rabiho Šimona?

Jako Raba mu neodpověděl kvůli námitce Abajeho.

Jako Rava mu neodpověděl kvůli námitce [z verše] „Toto je zákon o oběti za hřích“.

Jako Rav Aši mu neodpověděl kvůli námitce Rava Achy, syna Ravy.

„Výjimkou je moučná oběť hříšníka a moučná oběť žárlivosti.“ Moučná oběť hříšníka je pochopitelná: Milosrdný ji nazval obětí za hřích: „Nepoleje ji olejem ani na ni nedá kadidlo, neboť je to oběť za hřích“ (Lv 5,11). Ale moučná oběť žárlivosti – odkud to máme?

Neboť jeden tanna učil před Ravem Nachmanem: Zbytek [peněz určených na] moučnou oběť žárlivosti připadne na dobrovolné oběti.

Řekl mu: Dobře říkáš. Je o ní psáno: „připomínající vinu“ (Nu 5,15), a o oběti za hřích je psáno: „a dal vám ji, abyste nesli vinu obce“ (Lv 10,17). Jako u oběti za hřích připadne zbytek na dobrovolné oběti, tak i u moučné oběti žárlivosti připadne zbytek na dobrovolné oběti. A jako oběť za hřích: jako je oběť za hřích neplatná ne pro svůj vlastní účel, tak i moučná oběť žárlivosti je neplatná ne pro svůj vlastní účel.

Pak by ale měla být neplatná ne pro svůj vlastní účel i oběť za vinu, neboť se odvozuje „vina“ – „vina“ od oběti za hřích!

Odvozuje se „vina“ od „vina“, ale neodvozuje se „jeho vina“ od „vina“.

Jaký je v tom rozdíl? Vždyť tanna ze školy rabiho Jišmaela učil: „A kohen se vrátí“ (Lv 14,39) a „kohen přijde“ (Lv 14,44) – to je návrat a to je příchod [a odvozují se od sebe].

A navíc ať se odvozuje „jeho vina“ – „jeho vina“ od viny toho, kdo slyšel zaklínání, neboť je psáno: „neoznámí-li to, ponese svou vinu“ (Lv 5,1).

Spíše: když odvozovali tuto verbální analogii (gzera šava), odvozovali ji pouze pro zbytek, který připadne na dobrovolné oběti.

A řekneš-li: Verbální analogie se nepoužívá napůl – Milosrdný to u oběti za hřích výslovně ukázal: „a porazí ji jako oběť za hřích“ (Lv 4,33) – ji pro její vlastní účel je platná, ne pro její vlastní účel je neplatná; ale všechny ostatní oběti jsou platné, ať pro svůj vlastní účel, či ne pro svůj vlastní účel.

Ale odkud tedy máme, že moučná oběť hříšníka a moučná oběť žárlivosti jsou neplatné ne pro svůj vlastní účel?

Jaký je důvod u oběti za hřích? Protože je o ní psáno „ona [je]“. I zde je o nich psáno „ona [je]“.

Ale i o oběti za vinu je psáno „on [je]“! – To „on [je]“ je psáno až po obětování obětních částí v kouři.

Jak bylo učeno [v baraitě]: Ale u oběti za vinu je „on [je]“ řečeno až po obětování obětních částí v kouři; ona sama, i když její obětní části nebyly obětovány v kouři, je platná.

Proč tedy potřebuji „on [je]“? Pro [výrok] Rava Huny, který řekl Rav: Oběť za vinu, která byla odsunuta k pastvě, a [někdo] ji porazil bez určení, je platná jako celopal.

Byla-li odsunuta, ano; nebyla-li odsunuta, ne. Verš říká „on [je]“ – zůstane ve svém stavu.

Rav řekl: Moučná oběť z omeru, z níž byla odebrána hrst ne pro její vlastní účel, je neplatná, protože přišla, aby učinila [novou úrodu] dovolenou, a dovolenou ji neučinila. A totéž říkáš o oběti za vinu nazíra