A nekladou se dvě otázky najednou. Položili-li je: někteří tanaité učí: Odpoví mu na první a neodpoví na druhou. A někteří tanaité učí: Odpoví mu na druhou a neodpoví na první. A někteří tanaité učí: Neodpoví mu ani na první, ani na druhou. Podle toho, kdo říká: odpoví na první a neodpoví na druhou, je to z tohoto: „A David řekl: Hospodine, Bože Izraele… Vydají mě občané Keily do jeho ruky? Sestoupí Saul?“
(1S 23,10–11). David se neptal, jak se sluší. Otázka je tato: Sestoupí Saul? A sestoupí-li, vydají mě občané Keily do jeho ruky? Podle toho, kdo říká: odpoví na druhou a neodpoví na první, je to z tohoto: „A David řekl: Vydají mě občané Keily…“
(1S 23,12). Podle toho, kdo říká: neodpoví ani na první, ani na poslední: „A David se dotázal Hospodina: Mám pronásledovat tuto tlupu? Dostihnu ji?“
(1S 30,8). David o to prosil o milosrdenství: „Hospodine, Bože Izraele, oznam prosím svému služebníku“
(1S 23,11). Věz, že je to tak: vždyť se ptal na dvě věci, a on mu odpověděl na tři: „Řekl: Pronásleduj, neboť jistě dostihneš a jistě zachráníš“
(1S 30,8). Někteří tanaité učí: Slyšel hlas. A někteří tanaité učí: Písmo vystupovalo. Podle toho, kdo říká: slyšel hlas, je to v pořádku, neboť je psáno: „Uslyšel hlas“
(Nu 7,89). Podle toho, kdo říká: písmo vystupovalo – vždyť ve jménech kmenů není chet, ani cade, ani kuf! Byli na nich napsáni Avraham, Jicchak a Jaakov. Vždyť ve jménech kmenů není tet! Bylo na nich vyryto: „Všichni tito jsou kmeny Izraele“
(Gn 49,28).
וְאֵין נִשְׁאֲלִין שְׁתֵּי שְׁאֵילוֹת כְּאַחַת. אִם נִשְׁאֲלוּ. אִית תַּנָּיֵי תַנֵּי. מֵשִׁיבוֹ עַל הָרִאשׁוֹנָה וְאֵין מֵשִׁיבוֹ עַל הַשְּׁנִיָיה. וְאִית תַּנָּיֵי תַנֵּי. מֵשִׁיבוֹ עַל הַשְּׁנִיָיה וְאֵינוֹ מֵשִׁיבוֹ עַל הָרִאשׁוֹנָה. וְאִית תַּנָּיֵי תַנֵּי. אֵינוֹ מֵשִׁיבוֹ לֹא עַל הָרִאשׁוֹנָה וְלֹא עַל הַשְּׁנִיָיה. מָאן דָּאָמַר. מֵשִׁיבוֹ עַל הָרִאשׁוֹנָה וְאֵינוֹ מֵשִׁיבוֹ עַל הַשְּׁנִיָיה. מִן הָדָא וַיֹּאמֶר דָּוִד יְי אֱלֹהֵי יִשְׂרָאֵל וגו׳. הֲיַסְיגִּרוּנִי בַעֲלֵי קְעִילָה בְיָדוֹ וגו׳. [הֲיֵרֵד שָׁאוּל. דָּוִד לֹא שָׁאַל כְּהוֹגֶן. לָא צוֹרְכָא דְלָא. הֲיֵרֵד שָׁאוּל. וְאִם יֵרֵד יַסְגִּירוּנִי בַעֲלֵי קְעִילָה בְיָדוֹ.] מָאן דָּאָמַר. מֵשִׁיבוֹ עַל הַשְּׁנִיָיה. וְאֵינוֹ מֵשִׁיבוֹ עַל הָרִאשׁוֹנָה. מִן הָדָא וַיֹּאמֶר דָּוִד הֲיַסְגִּירוּנִי בַּעֲלֵי קְעִילָה אוֹתִי וגו׳. מָאן דָּאָמַר. אֵינוֹ מֵשִׁיבוֹ לֹא עַל הָרִאשׁוֹנָה וְלֹא עַל הָאַחֲרוֹנָה. וַיִּשְׁאַל דָּוִד בַּיי לֵאמֹר אֶרְדֹּף אַחֲרֵי הַגְּדוּד הַזֶּה הַאַשִּׂיגֶנּוּ. דָּוִד בִּיקֵּשׁ עָלֶיהָ רַחֲמִים. יְי אֱלֹהֵי יִשְׂרָאֵל הַגֶּד נָא לְעַבְדֶּךָ. תֵּדַע לָךְ. שֶׁהֲרֵי שְׁתַּיִם שָׁאַל וְהֵשִׁיבוֹ שָׁלֹשׁ. וַיֹּאמֶר רְדוֹף כִּי הַשֵּׂג תַּשִּׂיג וְהַצֵּל תַּצִּיל. אִית תַּנָּיֵי תַנֵּי. הַקּוֹל הָיָה שׁוֹמֵעַ. אִית תַּנָּיֵי תַנֵּי. הַכְּתָב בּוֹלֵט. מָאן דָּאָמַר. הַקּוֹל הָיָה שׁוֹמֵעַ. נִיחָא. דִּכְתִיב וַיִּשְׁמַע אֶת הַקּוֹל. מָאן דָּאָמַר. הַכְּתָב הָיָה בוֹלֵט. וְהָא לֵית חֶי״ת בִּשְׁבָטִים וְלֹא צַדֵּ״י [וְלֹא קוּ״ף] בִּשְׁבָטִים. אַבְרָהָם יִצְחָק יַעֲקֹב כָּתוּב עֲלֵיהֶן. וְהָא לֵית טֵי״ת בִּשְׁבָטִים. כָּל אֵלֶּה שִׁבְטֵי יִשְׂרָאֵל הָיָה חָקוּק עֲלֵיהֶן.